Makkan

Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.

(1) Alif. Lám. Mím. Sád.

(2) Hle, Kniha, jež seslána ti byla: nechovejž tedy nepokoje v prsou svých ohledně jí; abys varoval jí a aby napomenutím byla věřícím.

(3) Následujte, což sesláno bylo vám Pánem vaším a nenásledujte jiných pánů vedle něho. Jak málo chováte v paměti napomenutí!

(4) Jak mnoho měst zahladili jsme! Zastihl je hněv náš: jedny za noci překvapil, druhé za denního světla.

(5) A jaké bylo volání jejich, kdy překvapil je hněv náš? Říkali jen: „V pravdě byli jsme nepravostnými.“

(6) Zajisté budeme vyptávati se těch, jimž poslali jsme proroky a stejně budeme ptávati se i proroků,

(7) a vypovíme jim všechny skutky jejich dle vědění svého, neboť nebyli jsme nepřítomni.

(8) V ten den váha bude spravedlivá: a těm, jichž váha těžká bude, dobře povede se:

(9) a ti, jichž váha lehká bude, propadli záhubě duší svých za to, že nešlechetně chovali se vůči znamením našim.

(10) A postavili jsme vás na zemi a dali jsme vám na ní žívobytí: jak málo jste vděčnými!

(11) Stvořili jsme vás a dali jsme vám podobu: pak řekli jsme andělům: „Skloňte se úctou před Adamem.“ I sklonili se před ním všichni, vyjma lblíse, jenž nebyl mezi těmi, kteří se sklonili.

(12) Řekl (Bůh): „Co zabránilo ti, abys se klaněl, když poručil jsem ti?“ Řekl: „Jsem lepším jeho: stvořil’s mne z ohně, kdežto jej stvořil’s z hlíny.“

(13) Řekl (Bůh): „Ven s tebou odtud; nepřísluší ti, abys pýchou dmul se zde. Vyjdi odtud: zajisté k opovrhovaným patřiti budeš!“

(14) Řekl: „Poshov mi až do dne, kdy vzkříšeni budou z mrtvých.“

(15) Řekl: (Bůh): „Budiž ti poshověno.“

(16) Řekl: „A ježto dal’s mi zblouditi, zajisté číhati na ně budu na stezce tvé přímé.

(17) Pak zajisté připadnu na ně zpředu i zezadu a zprava i zleva a většinu jich nalezneš pak nevděčnými.“

(18) Řekl (Bůh): „Odejdi odtud, pokryt hanbou a vypovězen! Kdožkoliv následovati tě bude z nich těmi zajisté naplním peklo všemi!

(19) A ty, Adame, obývej s manželkou svou v ráji a jezte z čehokoliv se vám zlíbí: jedině nepřibližujte se k tomuto stromu, jinak zhřešíte.“

(20) I jal se naseptávati jim Satan, aby dal jim zpozorovati nahotu jejich, jež dosud byla jim skryta. Řekl: „Pán váš zapověděl vám tento strom jen proto, abyste nestali se anděly a nesmrtelnými.“

(21) A přisahal jim: „Zajisté jsem vám dobrým rádcem.“

(22) A zmámil je tak přeludy svými: a když okusili oba stromu, shlédli nahotu svou i počali sešívati si roušku z listí ráje. Tehdy zavolal na ně Pán jejich: „Zdaž nezapověděl jsem vám strom onen a zdaž neřekl jsem vám. „Zajisté Satan jest vaším nepřítelem zjevným?“

(23) Řekli: „Pane náš, zhrešili jsme proti sobě samým, a neodpustíš-li nám a neslituješ-li se nad námi, jistotně propadli jsme záhubě.“

(24) Řekl (Bůh): „Ven s vámi odtud: jedni druhým nepřáteli budete: a na zemi budete míti určené obydlí a zaopatření dočasné.“

(25) Řekl dále: „Na ní žíti budete a na ní zemřete a z ní vyvedeni budete jednoho dne.“

(26) Ó lidé, seslali jsme vám teď oděv, abyste pokryli nahotu svou a obleky nádherné však oděv bázně boží nejlepším jest. Toto jest jedním ze znamení božích: snad přemítati budou o něm.

(27) Ó lidé, nechť nesvede vás Satan, jako způsobil vyhnání rodičů vašich z ráje, odňav jim oděv jejich, aby dal shlédnouti jim nahotu jejich. On zajisté vidí vás, on i stoupenci jeho, zkad nevidíte jich: a zajisté učinili jsme zlé duchy přáteli těch, kdož nevěří.

(28) A když tito dopustí se smilstva, říkají: „Viděli jsme to u otců svých a tak nakázal nám Bůh.“ Rci: „V pravdě Bůh nenabádá k smilstvu: či chcete tvrditi o Bohu, co nevíte?“

(29) Rci: „Pán můj nakazuje poctivost. Obracejte tedy tváře své ke každé modlitebnici a vzývejte jej v upřímnosti náboženství svého: jakož stvořil vás, tak k němu se navrátíte.

(30) Některé vede cestou pravou, některé pak odsoudil k bloudění, ježto vzali si zlé duchy za přátele na místo Boha v domnění, že vedeni jsou cestou pravou.“

(31) Ó lidé, oblecte pěkný oděv svůj, když vcházíte do kterékoliv modlitebnice, a jezte a pijte, ale nebuďte výstředními, neboť Bůh nemiluje výstředníků.

(32) Rci: „Kdo zapověděl pěkný oděv, který Bůh dal služebníkům svým a dobré z potravin?“ Rci: „Toto vše dáno jest věřícím po dobu života vezdejšího, a zvláště pak pro den zmrtvýchvstání.“ Takovýmto způsobem objasňujeme znamení svá lidu vědoucímu.

(33) Rci: „Jedině však zapověděl vám Pán můj smilstvo zjevné i tajné, a nepravost, a nespravedlivé násilí, a dávání Bohu společníků, k čemuž neseslal vám nijaké moci, a říkání o Bohu, co nevíte.“

(34) Každý národ má svůj předurčený čas: a když dojde čas jejich, nelze jim ani zpozditi hodinu jeho, ani urychliti ji.

(35) Ó lidé, povstanou zajisté mezi vámi proroci, předříkávající vám znamení má: a kdožkoli báti se bude Boha a polepší se, těm netřeba se strachovati, aniž rmoutiti se.

(36) Však ti, kdož lží nazývali znamení naše a odvrátili se v pýše od nich, údělem najdou oheň, v němž přebývati budou věčně.

(37) A kdo nešlechetnějším jest toho, jenž vymýšlí o Bohu lži a lží nazývá znamení jeho? Těmto dostane se podílu jejich, předurčeného jim v Knize (věčné), až do chvíle, kdy přijdou k nim vyslanci naši, aby přijali je v náručí smrti. I řeknou k nim: „Kde jsou ti, jež vzývali jste vedle Boha?“ Odpovědí: „Ztratili se nám,“ a takto sami o sobě dosvědčí, že byli nevěřícími.

(38) Řekne (Bůh): „Vejděte do ohně za pokoleními Džinnů a lidí, jež byla před vánů.“ Pokaždé, když nové pokolení vstoupí do ohně, proklínati bude předešlé a když shromážděna v něm budou všechna, řeknou posledně přišlá o prvých: „Pane náš, tito zavedli nás i určiž jim dvojnásobná muka ohně.“ Řekne (Bůh): „Všem vám dostane se dvojnásobného podílu, však vy o tom nevíte.“

(39) A řeknou prvá (pokolení) k posledně přišlým: „Čím zasloužíte si, aby lépe bylo s vámi nakládáno? Okuste jen nyní trestu v odměnu za skutky své.“

(40) Zajisté těm, kdož lží nazívali znamení naše a v pýše své jimi opovrhovali, nebudou otevřeny brány nebeské a nevstoupí do ráje, leda až projde velbloud uchem jehli. Takovýmto způsobem odměníme provinilce.

(41) Pro ně peklo bude lůžkem a nad nimi pokrývky budou ohnivé: a takováto bude odměna nepravostných.

(42) Však ti, kdož uvěřili a konali dobré skutky — my zajisté nikomu neukládáme břemene nad síly jeho — údělem budou míti zahradu ráje, v níž přebývati budou věčně.

(43) Odejmeme veškerou nevraživost z hrudí jejich: řeky potekou pod nohami jejich, a řeknou: „Chvála budiž Bohu, jenž dovedl nás sem! Jistě nebyli bychom nalezli cesty pravé, kdyby Bůh nás nebyl vedl, však proroci Pána našeho přinesli nám pravdu.“ A zavolá na ně hlas: „Totoť jest zahrada ráje, jehož dědici stali jste se v odměnu za skutky své!“

(44) A volati budou obyvatelé ráje na obyvatele ohně: „Nyní shledali jsme, že to, co slíbeno nám bylo Pánem naším, bylo pravdou. Zdaž i vy shledali jste to, co slíbil vám Pán náš, pravdivým?“ A řeknou: „Ano.“ A vyvolá vyvolavatel mezi nimi: „Zlořečení Boha trvejž nad nepravostnými,

(45) nad těmi, kdož odvracejí druhé od stezky boží a rádi by zkřivili ji a nevěří v život budoucí. “

(46) A mezi nimi přepažení bude: a na tomto valu AL-A’RÁF státi budou mužové, kteří každého poznávatí budou dle známek jeho, a volati budou na obyvatele ráje: „Pokoj budiž s vámi!“, však nevstoupí do ráje, ač velice po tom toužiti budou.

(47) A když obrátí se pohledy jejich směrem k obyvatelům ohně, řeknou: „Pane náš, nedej octnouti se nám mezi lidem nepravostným!“

(48) A ti, kdož státi budou na Al-Á’ráfu volati budou na muže, jež poznají dle známek jejich, řkouce: „Co prospěly vám hromady bohatství a pýcha vaše?

(49) Zdaž onino nejsou to, o kterých přisahali jste, že nikdy nedosáhnou milosrdenství Boha? Vstuptež do ráje: vám netřeba se báti, má rmoutiti se.“

(50) A volati budou obyvatelé pekla na obyvatele ráje: „Svlažte nás trochou vody a dejte nám trochu z toho, čímž obdařil vás Bůh.“ I řeknou: „Bůh zajisté obé zakázal nevěřícím,

(51) kteří za žert a kratochvíli brali náboženství své a jež zlákal život pozemský přeludy svými.“ A dnes tedy zapomeneme na ně stejně jako oni zapomněli, že setkají se s tímto dnem svým a proto, že odpírali pravdivost znamením našim.

(52) Vždyť přece poslali jsme jim Knihu a dle vědění vysvětlili jsme jim ji, aby vedením a milosrdenstvím byla lidu věřícímu.

(53) Což jiného očekávají, leda snad výklad její? V den, kdy přijde výklad její, řeknou ti, kteří před tím byli zapomněli jej: „Přišli nám zajisté proroci Pána našeho s pravdou: zdaž nelze nám nyní nalézti přímluvců, kteří by přimluvili se za nás? Anebo nemohli bychom vrátiti se zpět (na zemi)? Pak jistě jinak bychom jednali, než jak jednali jsme.“ Záhubě propadli však již a ztratila se jim božstva, jimi vymyšlená.

(54) V pravdě Pánem vaším jest Bůh, jenž stvořil nebe i zemi v šesti dnech a pak vystoupil na trůn svůj: on pokrývá nocí den, jenž žene se za ní spešně. Onť stvořil slunce a měsíc a hvězdy, podrobené rozkazům jeho: nepřináleží-liž tedy jemu jedině stvoření a rozkazování? Požehnán budiž Bůh, Pán veškerenstva!

(55) Vzývejte Pána svého v pokoře a skrytosti, onť zajisté nemiluje přestupníků.

(56) Nenaplňujte zemi zlořády poté, když vše v ní bylo upraveno a volejte k Bohu v bázni a v touze, neboť milosrdenství boží blízko jest těm, kdož dobře činí.

(57) On te jest, jenž posílá větry, zvěstovatele milosrdenství svého, přinášející mračna, těžká deštěm: i ženeme je k zemi zmrtvělé suchem a sesíláme z nich vodu, kterouž vzrůsti dáváme všem plodinám. Takovýmto způsobem oživujeme mrtvé: snad o tom budete přemítati.

(58) A půda dobrá vydává plodiny své z dopuštění božího: a půda špatná vydává pouze sporé byliny: takovýmto způsobem přesně vysvětlujeme znamení lidu vděčnému.

(59) Poslali jsme Noema k lidu jeho, i řekl: „Lide můj, vzývejte Boha: nemáte jiného Boha, kromě něho a já v pravdě obávám se, že stihne vás trest v den onen velký.“

(60) I řekli předáci lidu jeho: „Zajisté vidíme, žes v bludu zjevném.“

(61) Řekl: „Lide můj, není ve mně bludu, ale prorokem jsem od Pána všehomíra:

(62) oznamuji vám poselství Pána svého a prospěšnou dávám radu vám, neboť od Boha zvěděl jsem, co neznámo jest vám.

(63) Podivujete se snad, že napomenutí Pána vašeho přichází vám prostřednictvím muže ze středu vašeho, aby jím varoval vás a abyste báli se Boha a dosíci mohli tak slitování jeho?“

(64) Však lhářem nazvali jej. Zachránili jsme tedy jedině jehoa ty, kdož s ním byli v arše a utopili jsme ty, kdož lží nazývali znamení naše, neboť v pravdě slepi byli.

(65) A ke (kmeni) ‘Ád (poslali jsme) bratra jejich Húda, i řekl jim: „Lide můj, vzývejte Boha; nemáte jiného boha, kromě něho. Zdaž nebudete báti se jej?“

(66) I řekli nevěřící z předáků lidu jeho: „V pravdě shledáváme tě pobloudilým v rozumu a jistotně míníme, žes lhářem.“

(67) Řekl :,Lide můj. nejsem nikterak pobloudilým v rozumu, nýbrž prorokem jsem Pána všehomíra:

(68) oznamuji vám poselství Pána svého a rádcem jsem vám upřímným.

(69) Podivujete se snad, že napomenutí Pána vašeho přichází vám prostřednictvím muže ze středu vašeho, aby jím varoval vás? Pomněte, že učinil vás nástupci lidu Noemova a mohutnou obdařil vás postavou. Pomněte tedy dobrodiní Boha, aby bohdá dobře vedlo se vám.“

(70) Řekli: „Zdaž přišel’s nakázati nám, abychom ctili pouze jediného Boha a zanechali těch, které vzývali otcové naši? Tedy učiň, aby vyplnily se na nás hrozby tvé, jsi-li pravdomluvným.“

(71) Řekl: „Pomsta a hněv z nenadání připadnou na vás od Pána vašeho. Budete se snad hádati se mnou ohledně jmen, jež vy a otcové vaši dali jste modlám, ač nedostali jste k tomu nijaké moci? Počkejte jen: a i já vyčkám s vámi.“

(72) A vysvobodili jsme jej a ty, kdož při něm byli, dle milosrdenství svého a zahladili jsme do posledního ty, kdo lží nazývali znamení naše a nebyli věřícími.

(73) A ke (kmeni) Tsemúd (poslali jsme) bratra jejich Sáliha, i řekl jim: „Lide můj, ctěte Boha! Nemáte jiného Boha kromě něho. Nyní jasný vám přišel důkaz od Pána vašeho: tato velbloudice boží jest vám znamením: i ponechte ji, aby pásla se na zemi boží a neubližujte jí: jinak stihne vás trest bolestný.

(74) A pomněte, jak Bůh učinil vás nástupci kmene ‘Ád a upevnil přebývání vaše na zemi, takže na pláních jejích stavíte si paláce a vytesáváte si domy ve skalinách. Mějte tudíž na paměti dobrodiní Boha a nenaplňujte zemi zlořády.“

(75) Řekli pak předáci z lidu jeho, naplněni pýchou, k těm, kdož za slabé považováni byli, k těm, kdož uvěřili z nich: „Víte jistě, že Sálih vyslancem jest Pána svého?“ Řekli: „My zajisté věříme v to, s čím poslán byl.“

(76) Řekli ti, kteří pýchou naplněni byli: „My zajisté nevěříme v to, več vy jste uvěřili.“

(77) A podřezali kolena velbloudice a protivili se rozkazu Pána svého, řkouce: „Ó Sálihu, učiň, aby vyplnily se na nás hrozby tvé, jsi-li skutečně vyslancem.“

(78) A zemětřesení přepadlo je, i nalezeni jsou z rána mrtvi, ležící na tváři v domech svých.

(79) Odvrátil se tedy od nich, řka: „Lide můj, v pravdě oznámil jsem vám poselství Pána svého a upřímně radil jsem vám: však vy nemilujete dobrých rádců.“

(80) A (poslali jsme) Lota k lidu jeho, i řekl: „Zdaž smilnosti dopouštěti se budete, jaké nikdo na světě před vámi nedopouštěl se? Vcházíte k mužům ve vášni své, místo k ženám? Vskutku výstřednosti se dopouštíte.“

(81) Však jaká byla odpověď lidu jeho? Řekli jen: „Vyžeňte je z města svého, neboť za cudné se vydávají.“

(82) A zachránili jsme jej i rodinu jeho, vyjma jeho ženy, neboť byla váhavou.

(83) A dštili jsme na ně deštěm: a hle, jaký byl konec provinilců!

(84) A k Madianským poslali jsme bratra jejich Šu’ejba, i řekl jim: „Lide můj, ctetě Boha: nemáte jiného boha, mimo něho. Nyní přišel vám jasný důkaz od Pána vašeho: pročež správnou dávejte míru a váhu: nebeřte druhým, což jejich jest

(85) a nenaplňujte zemi zlořády poté, když vše na ní bylo uspořádáno. Toto zajisté bude lepším pro vás, uvěříte-li.

(86) Nesedávejte v záloze u každé cesty, vyhrožujíce: a neodvracejte od stezky boží ty, kdož uvěrili a nesnažte se zkřiviti ji. A pomněte, že malý vás byl počet a on rozmnožil vás: a hleďte, jaký byl konec kazisvětů.

(87) A věří-li část vás v poselství mé a část nevěrí, vyčkejte trpělivě, až Bůh rozsoudí mezi námi, neboť on nejlepším jest ze všech soudců.“

(88) A řekli předáci těch, kdož pyšni byli z lidu jeho: „Zajisté vypovíme tě, Šu’ejbe, i ty, kdož uvěřili s tebou, z města našeho, nenavrátíte-li se k náboženství našemu.“ Řekli: „Jakže? I když je nenávidíme?

(89) Vymyslili bychom lež o Bohu, kdybychom navrátili se k náboženství vašemu poté, když nás vysvobodil od něho Bůh, aniž lze nám vrátiti se k němu, leda že by chtěl tomu Bůh, Pán náš. Pán náš obsahuje všechny věci věděním svým. Na Boha spoléháme: Pane náš, rozhodni mezi námi a lidem naším dle spravedlnosti, neboť ty nejlepším jsi z rozhodčích.“

(90) I řekli předáci těch, kdož neuvěřili z lidu jeho: „Budete-li následovati Šu’ejba, pak zajisté záhubě propadli jste.“

(91) A zemětřesení přikvačilo na ně a nalezeni jsou zrána mrtvi, ležící na tváři v domech svých.

(92) Ti, kdož lhářem nazývali Šu’ejba, zmizeli, jakoby nikdy tam nebyli bydlili: ti, kdož lhářem nazývali Šu’ejba, propadli záhubě.

(93) I odvrátil se od nich a řekl: „Lide můj, v pravdě nyní oznámil jsem vám poselství Pána svého a dobrou dal jsem vám radu: však proč rmoutil bych se pro lid nevěřící?“

(94) Nikdy neposlali jsme proroka do města, aniž bychom nebyli před tím seslali protivenství a neštěstí na obyvatelstvo jeho, aby stali se pokornými.

(95) Pak zaměnili jsme zlo dobrem, až zapomněli a řekli: „I otce naše stíhala neštěstí i blaho.“ Pročež přikvačili jsme na ně z nenadání, když ničeho netušili.

(96) Však kdyby obyvatelé těchto měst byli uvěřili a báli se nás, byli bychom otevřeli jim požehnání nebes i země: však lží nazývali znamení naše a potrestali jsme je za skutky jejich.

(97) Zdaž jisti si byli obyvatelé těchto měst, že nepřijde na ně hněv náš za temnot nočních, když ve spánku pohříženi budou?

(98) Zdaž jisti si byli obyvatelé těchto měst, že nepřijde na ně hnev náš za jasného dne, když kratochvílím oddávati se budou?

(99) Zdaž bezpečni cítili se před prozíravostí Boha? Však nikdo necítí se bezpečným před prozíravostí Boha, vyjma těch, kdož záhubě propadli.

(100) Nebylo-liž přivedeno do poznání těch, kteří zdědili zemi po bývalých obyvatelích jejích, že kdybychom chtěli, trestem bychom je stihli za hříchy jejich a pečeť vtiskli bychom na srdce jejich, tak aby neslyšeli?

(101) Oněch měst ti vyložíme děje: přišli k nim proroci jejich s jasnými důkazy, však nechtěli uvěřiti v to, co před tím byli nazvali vylhaným. Takovýmto způsobem vtiskuje Bůh pečeť na srdce nevěřících.

(102) A neshledali jsme, že by většina jich dodržovala smlouvu, ale shledali jsme, že většina jich patří k prostopášným.

(103) Po těchto prorocích poslali jsme Mojžíše se znameními našimi k Faraonovi a předním z lidu jeho, však nespravedlivě zachovali se vůči nim: a hle, jaký byl konec zle činících!

(104) I řekl Mojžíš: „Ó Faraone, v pravdě prorokem jsem od Pána světů:

(105) Spravedlivo jest, abych pouze pravdu mluvil o Bohu: přisel jsem k vám s jasným důkazem od Pána vašeho: pročež vyšli syny Israele se mnou ze země.“

(106) Řekl Farao: „Přišel-lis se znamením, předveď nám je, jsi-Ii pravdomluvným.“

(107) I vrhl Mojžíš hůl svou na zemi a hle, změněna jest v hada zjevného!

(108) Vztáhl pak ruku svou a hle, bílou stala se v očích diváků!

(109) I řekli předáci z lidu Faraonova: „V pravdě muž tento jest kouzelníkem učeným!

(110) Rád by vypudil vás ze země vaší: nuž, co rozhodnete ve věci této?“

(111) Řekli: „Posečkej s ním a s bratrem jeho a vyšli do měst shromažďovatele,

(112) aby přivedli kde kterého kouzelníka učeného.“

(113) I přišli kouzelníci k Faraonovi, řkouce: „Zajisté, že dobrá odměna připadne nám, budeme-li my vítězi.“

(114) Řekl: „Ano, a mými nejbližšími oblíbenci budete.“

(115) Řekli: „Mojžíši, buď vrhni ty první hůl svou na zem, anebo my vrhneme naše.“

(116) Řekl: „Vrhněte vy!“ A když učinili tak, očarovali zraky lidu a postrašili jej a předvedli kouzla velká.

(117) Tehdy pak vnukli jsme Mojžíšovi: „Nyní vrhni hůl svou na zem.“ A hle, hůl jeho požrala vše, co byli vykouzlili.

(118) Tak jasně zjevena byla pravda a niveč rozpadlo se vše, co oni dělali.

(119) I poraženi tak byli na místě a odtíhli zahanbeni.

(120) Však ostatní kouzelníci padli na tváře své,

(121) řkouce: „Uvěřili jsme v Pána všehomíra,

(122) Pána Mojžíše a Árona.“

(123) Řekl Farao: „Jakže! Vy uvěřili jste v něho dříve, než dal jsem vám k tomu svolením? Toto zajisté jest vychytralost, kterou schytrale vymyslili jste v tomto městě, abyste způsobili vyjití obyvatelstva z něho. Však brzy zvíte!

(124) Dojista dám uříznouti vám ruce a nohy křižmo a pak na kříž pověsiti dám vás všechny!“

(125) Řekli: „Zajisté navrátíme se k Pánu svému!

(126) A ty mstíš se na nás jen proto, že uvěřili jsme ve znamení Pána svého, když předvedena nám byla. Pane náš, popřej nám vytrvalosti a dej zemříti nám co odevzdaným do vůle tvé.“

(127) Tehdy řekli předáci z lidu Faraonova: „Zdaž dovolíš, aby vyšel Mojžíš s lidem svým a zlořádem naplňoval zemi a opustil tebe i bohy tvé?“ Řekl: „Pobíjeti budeme syny jejich a živiti budeme dcery jejich: a tak zůstaneme svrchovanými pány jejich.“

(128) I řekl Mojžíš k lidu svému: „Volejte k Bohu o pomoc a vyčkávejte trpělivě, neboť země patří Bohu a on dává ji dědictvím těm ze služebníků svých, kterým chce. A šťastný konec bude bohabojných.“

(129) Řekli: „Byli jsme utištěni před tím, než’s přišel a utištěni jsme i po příchodu tvém.“ Řekl: „Možná, že Bůh zahladí nepřátele vaše a učiní vás nástupci jejich v zemi, aby viděl, jak vy se zachováte.“

(130) Již před tím dali jsme pocítiti lidu Faraonovu neúrody a nedostatku plodin země, aby začali přemítati.

(131) A když potkalo je co dobrého, řekli, „To nám patří.“ Však když zasáhlo je neštěstí, přičítali to Mojžíšovi a těm, kdož byli s ním. Ale což nebylo neštěstí jejich určeno Bohem? Nicméně většina jich nebyla si toho vědoma.

(132) A řekli: „Byť předvedl’s nám jakékoli znamení, abys očaroval nás jím, nebudeme ti věřiti.“

(133) A poslali jsme na ně potopu a kobylky a hmyz a žáby a krev, co jasné důkazy: však pýchou naplněni byli a stali se lidem provinilým.

(134) A když zasaženi byli některou ranou, řekli: „Ó Mojžíši, pros za nás u Pána svého dle smlouvy, kterou učinil s tebou, aby zbavil nás této rány. Zajisté uvěříme ti a jistotně pošleme syny Israele, aby vyšli s tebou.“

(135) Však když zbavili jsme je rány a vypršela smluvená lhůta, hle, nedodrželi slova svého.

(136) I pomstili jsme se nad nimi a utopili jsme je v moři, protože lží nazývali znamení naše a byli k nim lhostejnými.

(137) A dědictvím dali jsme lidu, jenž slabým byl, východní i západní končiny země, jimž byli požehnali jsme: i naplnilo se slovo Pána tvého krásné nad syny Israele proto, že trpělivě vyčkávali; a zničili jsme díla Faraonova a lidu jeho, jakož i stavby jejich.

(138) A dali jsme synům Israele přejíti moře i přišli do země, jejíž obyvatelé ctili modly. I řekli: „Ó Mojžíši, učiň nám Boha podobného bohům jejich.“ Řekl, „Vyť v pravdě jste lidem nevědomým:

(139) neboť to, co konají lidé tito, zahlazeno bude a niveč uvedeno veškeré konání jejich.“

(140) Řekl dále: „Zdaž jiného hledati budu pro vás boha, mimo Boha, jenž vyznamenal vás nad veškerenstvem?“

(141) A (pomněte), jak vysvobodili jsme vás z rukou lidu Faraonova, jenž nejhorším utlačoval vás zlem, zabíjeje syny vaše a ponechávaje na živu dcery vaše: v tom zajisté zkouška byla od Pána vašeho velká.

(142) A stanovili jsme schůzi s Mojžíšem na třicet nocí a doplnili jsme ji pak (dalšími) deseti, takže celkem trvání jeho s Pánem jeho bylo čtyřicet nocí. I řekl Mojžíš k bratru svému Áronovi: „Zastupuj mne nad lidem mým a jednej s ním spravedlivě a nenásleduj stezky zle činících.“

(143) A když dostavil se Mojžíš k určené schůzi a Pán jeho mluvil k němu, řekl: „Pane můj, ukaž se mi, abych na tě hleděti mohl.“ Řekl Bůh: „Mne nespatříš: však pohlížej směrem k hoře a zůstane-li nehybnou na svém místě, tehdy spatříš mne.“ A když zjevil se na hoře Pán jeho, v prach obrátil ji: Mojžíš pak, jako bleskem zasažen, padl na zem v bezvědomí. Když Pak přišel k sobě, řekl: „Chvála budiž Tobě. Kajícně obracím se k Tobě a jsem prvním z věřících.“

(144) Řekl Bůh: „Mojžíši, mezi všemi lidmi vyvolil jsem tě, abys zvěstoval poselství mé a slova má: přijmi tudíž, což zjevuji ti, a bud vděčný.“

(145) A napsali jsme mu na deskách napomenutí o všech věcech a vysvětlení ohledně všech věcí, řkouce: „Vezmi je s pevným rozhodnutím a nařiď lidu svému, aby zachovával je dle nejlepšího jich obsahu: jinak ukáži vám obydlí prostopášných.

(146) Odvrátím od znamení svých všechny, kdož neprávem v pýše si libují na zemi, neboť i když spatří všemožná znamení naše, neuvěří v ně; a i když spatří cestu pravého vedení, nepřijmou ji za stezku svou, však spatří-li stezku bludu, přijmou ji za stezku svou: proto, že vylhanými nazývali znamení naše a byli k nim lhostejnými.

(147) Bezvýsledna budou veškerá konání těch, kdož vylhanými nazývali znamení naše a za lež prohlašovali setkání s Bohem v životě budoucím. Zdaž jinak mají býti odměněni, než dle toho, jaké byly skutky jejich?“

(148) A učinil si lid Mojžíšův za nepřítomnosti jeho ze šperků svých tele jako živé, bučící: však což neviděli, že nemůže k nim promluviti, aniž vésti je cestou pravou? Učinili si je božstvem a stali se nepravostnými.

(149) Ale když zkroušeně se káli, shledavše, že zbloudili, řekli: „V pravdě, nesmiluje-li se nad námi Pán náš a neodpustí nám, jistě octneme se mezi těmi, kteří záhubě propadli.“

(150) A když vrátil se Mojžíš k lidu svému, rozhněván a lítostí naplněn, řekl: „Hanba tomu, co učinili jste za zády mými! Či chcete uspíšiti soud Pána svého?“ I mrštil deskami o zem a popadnuv bratra svého, za hlavu, přitáhl jej k sobě. Řekl tento: „Ó synu matky mé, zbavil mne moci mé lid, a málem byli by mne zabili. Nenech nepřátelům mým radovati se nade mnou a nepovažuj mne za patřícího k lidem nepravostným.“

(151) Řekl Mojžíš: „Pane můj, odpusť mně i bratru mému a uveď nás do milosrdenství svého, neboť ty nejslitovnějším jsi ze slitovných!“

(152) Ty pak, kdož učinili si tele božstvem, stihne hněv Pána jejich a pohana v životě pozemském: takovýmto způsobem odměněni budou vymýšlitelé lží.

(153) Však k těm, kteří spáchavše zlé skutky, obrátili se na pokání a uvěřili, bude pak Pán tvůj odpouštějícím a slitovným.

(154) A když utišil se hněv Mojžíšův, zvedl desky se země: a v písmu jejich obsaženo bylo vedení a milosrdenství těm, kdož bojí se Pána svého.

(155) A vybral Mojžíš sedmdesáte mužů z lidu svého ke stanovené schůzce s námi. A když zemětřesení přikvačilo na ně, řekl: „Pane můj, kdybys byl chtěl, byl bys zahladil je i mne dříve. Zdaž zahubiti chceš nás pro skutky pošetilců mezi námi? Zajisté byla to jen zkouška od tebe: jí dáváš zblouditi, komu chceš, a jí vedeš cestou pravou, koho chceš. Tys ochráncem naším: odpusť nám a smiluj se nad námi, neboť tys nejšlechetnějším z odpouštějících.

(156) A přiřkni nám dobrý úděl v životě tomto i budoucím, neboť my zajisté k tobě vedeni jsme.“ Řekl Bůh: „Trestem svým postihnu, koho budu chtíti, a milosrdenství mé objímá všechny věci: je přiřknu údělem těm, kdož báti se budou a budou dávati povinnou almužnu a věřiti ve znamení naše:

(157) těm, kteří následovati budou vyslance, proroka z lidu, jejž naleznou předpověděného jim v Zákoně i Evangeliu: jenž napomínati je bude k dobru a odvraceti je bude od špatností: a dovolovati jim bude věci dobré a zakazovati jim bude věci špatné: jenž ulehčovati jim bude břímě jejich a uvolňovati okovy je tížící. Těm, kteří uvěří v něho, jej posilnovati budou a jemu pomáhati, a následovati budou světlo, sestoupivší s ním s hůry: těm zajisté dobře povede se.“

(158) Rci: „Ó lidé, jáť zajisté jsem prorokem Boha, poslaným k vám všem: Onoho, jemuž přináleží panství nebes a země: není jiného boha, kromě něho: on dává život i usmrcuje. Tudíž věřte v Boha a ve vyslance jeho, proroka z lidu, jenž věří v Boha a slova jeho: jej následujte, abyste vedeni byli stezkou pravou.“

(159) A jsou někteří mezi lidem Mojžíšovým, již vedou druhé dle pravdy a dle ní jednají spravedlivě.

(160) A rozdělili jsme je na dvanácte kmenů a pokolení a vnuknuli jsme Mojžíšovi, když o napojení žádal jej lid jeho: „Udeř holí svou o skálu“: a vytrysklo z ní dvanácte pramenů a každé pokolení vědělo, který určen jest mu k pití. A zastínili jsme je mračny, z nichž seslali jsme jim mannu a křepelky: „Požívejte z dobrých věcí, které za potravu dali jsme vám.“ Neuškodili tedy nám, nýbrž na sobě samých se prohřešili.

(161) A když řečeno bylo jim: „Přebývejte v tomto městě a jezte z potravin jeho, kdekoli zachce se vám, ale rcete „Hittatun“ a při vstupu do brány jeho padejte na tváře své: tehdy odpustíme vám hříchy vaše a rozmnožíme dobrodiní svá nad těmi, kdož dobře činí.“

(162) Tu nepravostní mezi nimi zaměnili slovo jim předepsané za jiné i seslali jsme na ně trest s nebe za nepravost jejich.

(163) A taž se jich na město, ležící na břehu moře, jehož obyvatelé znesvěcovali den sobotní, když ryby objevovaly se ve vodě v den sobotní a nepřicházely v jiný den. Takovým způsobem zkoušeli jsme je pro nešlechetnost jejich.

(164) A když někteří z nich pravili: „Proč napomínáte lid, který bud zahladí Bůh, aneb krutým potresce trestem?“ odpověděli varovatelé: „Abychom omluvu měli před Pánem svým a v naději, že snad báti se budou Boha.“

(165) A když zapomněli to, nač upamatováni byli, vysvobodili jsme ty, kteří zabraňovali činění zla a seslali jsme na nepravostné trest přísný za nešlechetnost jejich.

(166) A když vyzývavě setrvávali v tom, co zapovězeno jim bylo, řekli jsme k nim: „Buďte opicemi hnanými.“

(167) A provolal tehdy Pán tvůj, že jistotně pošle na ně národ, jenž dá jim zakusiti nejhoršího trestu, až do dne zmrtvýchvstání, neboť Pán tvůj zajisté rychlým jest v trestání, a velkým v odpouštění a slitovným.

(168) A rozdělili jsme je na zemi v národy: některé z nich spravedlivé jsou, některé pak nikoliv: na zkoušku postavili jsme je věcmi dobrými i zlými, aby k nám se navrátili.

(169) A po nich nástupci jejich nastoupili jich místo a zdědili Knihu: a béřou pomíjející statky tohoto světa, řkouce: „Bude nám odpuštěno,“ a když dány jsou jim znovu podobné statky, opětně je přijímají. Nebyla-li však přijmuta od nich smlouva samotné Knihy, že nebudou jiného mluviti o Bohu, než pravdu? Vždyť přece učí se obsahu Knihy: a obydlí světa budoucího jest zajisté lepším pro bohabojné. Což toho nepochopíte?

(170) Ale ti, kdož pevně přidržují se Knihy a zachovávají modlitbu, nechť jsou jisti, že nepřipustíme, aby ztracena byla odměna spravedlivých.

(171) A když v otřesu pozvedli jsme horu nad hlavy jejich, podobnou stínu, a domnívali se, že spadne na ně, řekli jsme: „Vezměte, což dáváme vám s pevným rozhodnutím a buďte pamětlivi slov našich, abyste báli se Boha.“

(172) A když Pán tvůj vzal veškeré potomstvo, jež vzejíti mělo z ledví synů Adamových a dal složiti jim svědectví proti sobě samým, řekl: „Nejsem-liž Pánem vaším?“ Řekli: „Ano, dosvědčujeme to.“ To proto, aby neřekli v den zmrtvýchvstání: „V pravdě, nebylo nám to známo.“

(173) A abyste nemohli říci: „Vždyť přece otcové naši dávali Bohu společníky dříve a my jsme potomstvem jejich pozdějším: zdaž zahladiti chceš nás za to, co činili lehkovážní?“

(174) Takovýmto způsobem vykládáme jasně znamení svá: a snad navrátí se k Bohu.

(175) Zopakuj jim případ onoho, jemuž dali jsme jedno znamení naše a jenž odvrátil se od něho a Satan přijal jej mezi následovníky své, takto zapadl mezi svedené.

(176) Kdybychom byli chtěli, byli bychom povýšili jej tímto znamením: však on zůstal lpěti na zemi a následoval choutky své. Podoben jest psu, jenž štěká a vyplazuje jazyk, když dorážíš naň i když necháš jej pokojem. Takovými též jsou oni, kdož lží nazývají znamení naše: vypravuj jim tudíž tyto příběhy, aby mohli přemýšleti.

(177) Špatné jest podobenství těch, kteří lží nazývají znamení naše a sami proti sobě se prohřešují.

(178) Ten, jejž Bůh vede, dobře jest veden, a ti, které zavádí, záhubě propadnou.

(179) Velký počet Džinnů a lidí stvořili jsme pro peklo: srdce mají, jimiž ničeho nechápou, oči mají, jimiž ničeho nevidí, uši maji, jimiž ničeho neslyší. Dobytčatům podobni jsou, ba ještě hlouběji upadají v blud, než dobytčata: toto jsou ti, kdož nedbají.

(180) Nejkrásnější jména patří Bohu: těmito volejte jej a straňte se těch, kdož překrucují jména jeho: ti odměněni budou za skutky své.

(181) A jest lid mezi těmi, které stvořili jsme, jenž vede druhé cestou pravou a dle pravdy řídí skutky své;

(182) však ty, kdož lží nazývali znamení naše, ponenáhlu přivedeme v úpadek způsobem, který netuší:

(183) popřeji jim dlouhé lhůty a zajisté lest má ukáže se zdatnou.

(184) Zdaž konečně nepřijdou k názoru, že soudruh jejich není posedlý zlým duchem, nýbrž jest jen varovatelem zjevným?

(185) Zdaž neobrátí pohled svůj ke království nebes a země a ke všemu, co stvořil Bůh, aby pátrali, zda snad nepřiblížil se konec lhůty jejich? A ve které jiné vyprávění věřiti budou poté, (když odmítli Korán)?

(186) Ten, jejž zavede Bůh, nenajde vůdce a blouditi bude bez vodítka v bludu svém.

(187) Dotazovati budou se tě na hodin: na kdy určen jest příchod její? Rci: „Pouze Pán můj ví: nikdo jiný nemůže stanoviti dobu příchodu jejího. Těžkou spočívá vahou na nebi i na zemi a přijde jen z nenadání na vás.“ Tázati budou se tě na ni, jakobys byl v to zasvěcen. Rci: „Pouze Bůh má o tom vědomost: nicméně většina lidí není si toho vědoma.“

(188) Rci: „Není v moci mé přivoditi na sebe prospěch, neb škodu: vyjma dle vůle boží. Kdyby známy mi byly věci skryté, mohl bych žíti v hojnosti dobra a zlo nikdy by se mne netklo: však já jen varovatelem jsem a věštitelem radostných zpráv lidu věřícímu.“

(189) Onť jest to, který stvořil vás z jediné bytosti, a z ní utvořil manželku její, aby přebývala s ní: a když muž poznal ženu svou, nesla zprvu lehké břímě: pak když těžkým stalo se, volali oba k Bohu, Pánu svému, „Dáš-li nám hodného syna, budeme ti za to vděčni.“

(190) Však když Bůh dal jim hodného syna, místo díků dali mu společníky odplatou za dar jeho: ale Bůh daleko povýšen jest nade všechna božstva, jež za společníky mu dáváte.

(191) Zdaž spolčovati budou s Bohem něco, co ničeho nestvořilo, nýbrž bylo stvořeno,

(192) božstva, jež v ničem nejsou s to, aby pomohla jim, aniž sobě samým pomoci mohou?

(193) A když voláte je k pravému vedení, nenásledují vás: jedno jest jim, voláte-li je, anebo mlčíte-li.

(194) Zajisté ti, které vzýváte vedle Boha jediného, služebníky jeho jsou stejně jako vy: jen volejte k nim a vizte, zda vyslyší vás — jste-li pravdomluvnými!

(195) Mají-liž nohy k chůzi? Ruce k uchopení? Oči k vidění? Uši k slyšení? Rci: „Nuž volejte k těm, jež za společníky dáváte Bohu a vymýšlejte lsti proti mně: rychle, nečekejte!“

(196) V pravdě, mým zastáncem jest Bůh, jenž seslal Knihu: onť zastáncem jest spravedlivých.

(197) Však ti, jež vzýváte vedle něho, nemohou přispěti vám ku pomoci, aniž mohou pomoci sobě samý.

(198) A když voláš je k pravému vedení, neslyší tě: a vidíš je vzhlížeti k tobě, však nevidí.

(199) Přidrž se shovívavosti a povzbuzuj k dobru a straň se nevědomých.

(200) A když zlá ponuknutí Satana znepokojují tě, hledej útočiště u Boha, neboť on vše slyší a ví.

(201) Zajisté, když bohabojných dotkne se nějaký přelud, vzbuzený Satanem, připomenou si Boha a ihned jasně vidí oči jejich.

(202) Bratři jejich pouze prodlužují setrvávání jejich v bludu: pak nemohou z něho se vyprostiti.

(203) A když nepřijdeš k nim se znamením, řeknou: „Ještě’s nevybral si nějaké?“ Rci: „Jáť zajisté jen následuji to, co vnuknuto mi bylo od Pána mého: toto jasné jsou důkazy vám od Pána vašeho a pravé vedení a milosrdenství lidu věřícímu.“

(204) A když čten jest Korán, naslouchejte v tichosti, abyste účastni byli smilování.

(205) Mysli na Boha v nitru svém, v pokoře a skrytosti, však nevyslovuj hlasitě jména jeho: čiň tak zrána i zvečera a nebuď z těch, kteří (na to) nedbají.

(206) Neboť i ti, kdož kolem Pána tvého stojí, nejsou pyšnými, nýbrž slouží mu a vyvyšují jej ve slávě jeho a padají před ním na tváře své.