Madinan

Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.

(1) Alif, Lám, Mím.

(2) Tato Kniha — o níž není pochyby — jest vedením pro bohabojné,

(3) již věří ve věci neviditelné a zachovávají modlitbu a štědře rozdávají z toho, čímž jsme je obdařili:

(4) a pro ty, kteří věří v to, cožkoliv zjeveno bylo tobě a cožkoliv zjeveno bylo před tebou a pevně doufají v život posmrtný:

(5) tito zajisté vedeni jsou Pánem svým a jim zajisté dobře se povede.

(6) Nevěřícím pak jedno jest, zda napomínáš je, či ne: neuvěří!

(7) Zapečetil Bůh srdce a uši jejich a clonou zastřeny jsou zrakové jejich a veliká muka budou jim trestem.

(8) A jsou někteří mezi lidem; již dí: „Uvěřili jsme v Boha a v den poslední“ a přece nejsou věřícími.

(9) Klamati chtějí Boha a ty, kteří uvěřili, však ve skutečnosti klamou pouze sebe samy, aniž by o tom věděli.

(10) Choroba jest v srdcích jejich a rozmnožil Bůh chorobu jejich a bolestný trest očekává je za to, že lhali.

(11) A řekne-li se jim: „Nenaplňujte zemi nepravostí,“ řeknou: „Naopak, my ji napravujeme.“

(12) Však právě oni jsou to, kteří ji kazí, ale nejsou si toho vědomi.

(13) A řekne-li se jim: „Uvěřte jakož uvěřili druzí,“ odvětí: „Budeme-liž věřiti jako uvěřili pošetilci?“ Však právě oni jsou pošetilci, ale nejsou si toho vědomi.

(14) A potkají-li věřící, dí: „Uvěřili jsme,“ však poodejdou-li stranou k zlým duchům svým, řkou: „Držíme s vámi a z těch druhých si jenom tropíme žert.“

(15) Bůh si z nich ztropí žert a ponechá je dlouho bez vodítka blouditi ve svévoli jejích.

(16) Oni jsou ti, kteří koupili blud za dobré vedení, však z obchodu toho nepošel jim užitek a nejsou vedeni stezkou pravou.

(17) Podobají se v jednání svém tomu. jenž vznítil oheň a když osvětleno jím bylo vše vůkol – odňal jim Bůh oheň a ponechal je v temnotách: nemohou viděti!

(18) Hluší, němí a slepí jsou; proto nemohou se obrátiti.

(19) Nebo podobni jsou těm, kteří při spatření mraku na obloze, těžkého temnotami a hromem a bleskem, zacpávají prsty uši své před duněním hromu ze strachu před smrtí: ale Bůh ze všech stran obklopuje nevěřící.

(20) Málem je oslepuje blesk, však pokud jim svítí, kráčejí v záři jeho a když opět se zatemní, zastavují se. Kdyby Bůh chtěl, mohl by zbaviti je sluchu i zraku jejich, neboť Bůh zajisté jest všemohoucí.

(21) Ó lidé, klaňte se Pánu svému, jenž stvořil vás i ty, kteří byli před vámi: bojte se Boha!

(22) Onť stvořil vám zemi lůžkem a nebesa krytbou; a seslal s nebe vodu a vodou dal vzrůsti plodům za potravu vám. U vědomí toho nedávejte tudíž Bohu jemu rovných!

(23) A jste-li v pochybnostech o zjevení našem služebníku našemu, zkuste přednésti súru podobnou oněm (v této Knize) a předvolejte za svědky své ty, které vedle Boha vzýváte, jste-li pravdomluvnými.

(24) Však nesvedete-li toho — a jisto jest, že toho nedokážete — tedy bojte se ohně, jehož potravou jsou lidé a kamení a jenž připraven jest nevěřícím.

(25) A oznam radostnou novinu těm, kteří uvěřili a konali dobré skutky, že přichystány jsou pro ně zahrady, pod nimiž řeky tekou; a pokaždé když okusí plodů jejich, aby nasytili se, řeknou: „V pravdě tyto jsou podobny plodům, jež potravou nám byly dříve,“ ale jen podoba plodů daných jim bude stejná. Tam manželky budou míti bez poskvrny a přebývati tam budou věčně.

(26) Bůh zajisté neostýchá se vybrati pro podobenství své ať komára, ať předmět vzácnější. Ti, kdož uvěřili, vědí, že jest to pravda přicházející od Pána jejich; nevěřící pak dí: „Co chtěl Bůh objasniti nám tímto podobenstvím?“ Mnoho jich zbloudí jím a mnozí přivedeni jím budou na cestu pravou – ale jen zlí jím zbloudí!

(27) Ti, kteří ruší smlouvu dříve učiněnou s Bohem a rozdělují to, co Bůh nařídil, aby bylo spojeno, a páší nepravost na zemi: ti zajisté špatně pochodí!

(28) Jak můžete nevěřiti v Boha, který ve vás mrtvé vdechl život; jenž opětně vás nechá zemříti a znovu vám dá obživnouti : pak k němu se navrátíte?

(29) Onť stvořil vše, což na zemi jest, pro vás: pak zdvihl se k nebesům a v sedmero nebes je sestavil; onť zajisté jest vševědoucím.

(30) Když Pán tvůj řekl k andělům: „Aj, učiním sobě náměstka na zemi,“ odpověděli mu: „Zdaž postavíš tam někoho, jenž naplňovati bude zemi nepravostí a prolévati krev, mezitím, co my pějeme hymny chvály a svatosti tvé?“ I řekl jim: „Vímť zajisté, co vy nevíte.“

(31) A naučil Adama jménům všech věcí: pak ukázal je andělům a řekl: „Nuž zkuste udati mi jména těchto věcí, jste-li pravdomluvnými!“

(32) I řekli: „Chvála budiž tobě! Nevímeť zajisté jiného, než čemu naučil’s nás: ty jedině jsi vědoucí, moudrý.“

(33) Řekl Bůh: „Adame, pověz jim jména oněch věcí.“ A když učinil tak Adam, řekl Bůh: „Zdaž neřekl jsem vám, že známy jsou mi věci skryté nebes i země a známo mi, cožkoliv veřejně přiznáváte i co tajíte?“

(34) A když řekli jsme andělům: „Skloňte se úctou před Adamem,“ učinili tak všichni, vyjma Iblíse, jenž se vzepřel a byl pyšným a stal se nevěřícím.

(35) A řekli jsme: „Adame, přebývej s manželkou svojí v ráji a pojídejte v hojnosti z něho, kdekoli se vám zlíbí; však nepřibližujte se k tomuto stromu, jinak zhřešíte.“

(36) Však Satan způsobil, že překročili zápověd’ tuto a vypuzeni byli z místa, kde se nalézali. I řekli jsme: „Ven s vámi! Navzájem si budete nepřáteli: země útulkem vám bude a zaopatřením dočasným.“

(37) A naučil se Adam od Pána svého slovům vzývání a Pán popřál mu sluchu, neboť on rád popřává sluchu a jest milosrdným.

(38) Řekli jsme: „Ven s vámi všemi! Až přijde vám vedení ode mne, kdožkoliv, následovati je bude, tomu netřeba se báti, aniž rmoutiti se.

(39) Však ti, kdož neuvěří a lží nazývati budou znamení naše, za příbytek dostanou oheň, v němž dlíti budou věčně.“

(40) Synové Israele, připomeňte si dobrodiní, jež prokázal jsem vám: dodržte smlouvu učiněnou se mnou a dodržím i já smlouvu učiněnou s vámi; ctěte mne!

(41) A věřte v to, co zjevil jsem na potvrzení toho, co již máte psáno: nebuďte prvními z nevěřících v má znamení a nekupujte za ně věc malé ceny; mne jedině bojte se!

(42) Neodívejte pravdu lží a neskrývejte pravdu, když jest vám známa.

(43) A zachovávejte správně modlitbu, plaťte zákonnou daň, a klekejte s těmi, kdož klekají.

(44) Zdaž nakazovati budete spravedlnost jiným a sami zapomenete se? Přece čtete Knihu: či nikdy neporozumíte?

(45) Zavolejte trpělivost a modlitbu ku pomoci své: zajisté velká jest to povinnost, však nikoliv pro pokorné,

(46) kteří pamatují, že jednou setkají se tváří v tvář s Pánem svým a že k němu se navrátí.

(47) Synové Israele, připomeňte si dobrodiní, jež prokázal jsem vám: pomněte, že dal jsem vám přednost nade všemi.

(48) A bojte se dne, kdy duše nevykoupí duši v ničem, kdy nebude přijmuta od ní přímluva, aniž vzato vyrovnání a nebude jim poskytnuto pomoci.

(49) A (pomněte času), kdy vysvobodili jsme vás z rukou lidu Faraonova, který krutě s vámi nakládal; zabíjel syny vaše a šetřil dcery vaše: v tom zajisté byla krutá zkouška od Pána vašeho.

(50) A kdy rozdělili jsme moře pro vás a utopili lid Faraonův před zraky vašimi.

(51) A kdy činili jsme smlouvu s Mojžíšem po čtyřicet nocí; tehdy postavili jste si tele modlou za nepřítomnosti jeho a prohřešili jste se.

(52) Poté nicméně odpustili jsme vám, abyste byli vděčnými.

(53) A kdy dali jsme Mojžíšovi Knihu a Rozlišení, abyste byli dobře vedeni.

(54) A kdy řekl Mojžíš k lidu svému: „Lide můj, prohřešil jsi se na sobě samém, vzav sobě tele modlou. Pros za odpuštění Stvořitele svého a krví vinníků smyj hřích svůj: tak nalezneš milost u Stvořitele svého a popřeje sluchu prosbě tvé, neboť on rád popřává sluchu kajícím a jest milosrdný.“

(55) A kdy řekli jste: „Mojžíši, neuvěříme ti dokud nespatříme Boha v jasné podobě“ a blesk zasáhl vás, jak jste pohlíželi.

(56) Pak vzkřísili jsme vás z mrtvých, abyste byli vděčnými.

(57) A dali jsme mračnu vznésti se nad vámi a seslali jsme vám mannu a křepelky — „Jezte z dobrých věcí, kterými jsme vás obdařili.“ Neuškodili tedy nám, nýbrž sobě samým.

(58) A kdy řekli jsme: „Vejděte do tohoto města a jezte z něho v hojnosti dle libosti své, však vstupujíce do brány padejte na tvář svou řkouce: ‚Odpuštění!‘ i promineme vám hříchy vaše a rozmnožíme přízeň svou těm, kteří konají dobro.“

(59) Však zlomyslní změnili slovo jim udané za jiné a seslali jsme na ně trest s nebe za zlý skutek jejich.

(60) A kdy Mojžíš žádal vody k napojení lidu svého i řekli jsme: „Udeř holí do skály“ a vyvřelo z ní dvanácte pramenů: a každý kmen věděl ihned, který z pramenů určen jest mu k pití. „Jezte a pijte z toho, čímž obdařuje vás Bůh,“ (řekli jsme), „a nedopouštějte se nepravostí a nevázaností na zemi.“

(61) A kdy řekli jste: „Mojžíši, nemůžeme snésti stále stejné potravy: popros za nás u Pána svého, aby dal vzrůsti nám cožkoli plodí země v bylinách a okurkách svých a česneku svém a čočce a cibuli své.“ I řekl: „Zdaž vyměniti chcete lepší za horší? Táhněte zpět do Egypta; tamť naleznete, čeho si žádáte.“ Bídou a nedostatkem stiženi byli a odvrátil se Bůh ve hněvu od nich, protože nevěřili ve znamení boží a nespravedlivě ubíjeli proroky; tak stalo se jim za to, že byli neposlušnými a vzdornými.

(62) Zajisté ti, kdož uvěřili a ti, kdož drží se víry židovské, a křesťané a sabejští – vůbec všichni, kdož věří v Boha a v den poslední a činí dobré skutky, naleznou odměnu u Pána svého a jim netřeba se báti, aniž rmoutiti se.

(63) A když přijali jsme smlouvu s vámi a pozdvihli horu nad hlavami vašimi, řkouce: „Přijměte s pevným rozhodnutím vše, což uložili jsme vám a chovejte v dobré paměti obsah slov našich, abyste žili v bázni.“

(64) Však poté odvrátili jste se a kdyby Bůh nebyl býval milostivým k vám a slitovným, zajisté špatně byste bývali pochodili.

(65) Neboť znám vám byl osud těch z vás, kteří znesvětili den sobotní a k nimž jsme řekli: „Buďte opicemi hnanými.“

(66) A učinili jsme je příkladnou výstrahou současníkům a potomkům jejich a napomenutím bohabojným.

(67) A kdy řekl Mojžíš k lidu svému: „Aj, káže vám Bůh, abyste obětovali KRÁVU,“ řekli: „Zdaž tropíš si z nás žert?“ Řekl: „Uchovejž Bůh, abych patřil k nerozumným.“

(68) Řekli: „Popros za nás u Pána svého, aby naznačil nám, jaká má býti.“ Řekl: „Zajisté praví Pán: Kráva ta nemá býti ani starou, ani jalovicí, nýbrž věku prostředního mezi těmito. Učiňte tudíž, což nakázáno jest vám.“

(69) Řekli: „Popros za nás u Pána svého, jaké má býti barvy.“ Řekl: „Zajisté praví Pán: Kráva ta má býti barvy jasně žluté, aby potěšením byla zrakům na ni patřícím.“

(70) Řekli: „Popros za nás u Pána svého, aby naznačil nám přesně, jaká má býti kráva ona, neboť nám zdají se býti krávy stejnými, a zajisté, zlíbí-li se Bohu, ukáže nám tu pravou.“

(71) Řekl: „Zajisté praví Pán: Budiž to kráva neznavená prací polní a zavodňováním rolí, zdravá, bez poskvrny.“ Řekli: „Nyní dal jsi nám pravé označení.“ Obětovali pak krávu, však málem by tak nebyli učinili.

(72) A když zabili jste muže a spor vedli mezi sebou proto: a Bůh odhalil, co ukrývali jste.

(73) Neboť řekli jsme: „Udeřte mrtvolu částí obětované krávy.“ Tak Bůh křísí mrtvé a ukazuje vám znamení svá, abyste bohdá pochopili.

(74) Od těch dob ztvrdla srdce vaše, takže podobna jsou kamení skal: ba tvrdšími se stala, neboť ze skal mnohých vyvírají řeky, jiné opět rozpukávají se a vytéká z nich voda, jiné opět padají bázní boží; a Bůh zajisté není lhostejným k tomu, co konáte.

(75) Žádáte si, aby k vůli vám uvěřili Židé? Část jich poslechla slov božích, však poté, když je byli pochopili, překroutili. je, dobře jsouce si toho vědomi.

(76) A když potkají věřící, dí: „Uvěřili jsme,“ však když jsou stranou mezi sebou, dí: „Zdaž vyprávěti budete jim, co Bůh zjevil vám, aby použíti toho mohli za důkaz proti vám před Pánem vaším? Nechápete-liž úmyslu jejich?“

(77) Což nevědí, že Bůh ví, co oni tají i co veřejně prohlašují?

(78) Mezi nimi. jsou lidé prostí, neznající obsahu Knihy: jedině liché znají pověsti a plni jsou pouhých domněnek.

(79) A běda těm, kteří píší Knihu svýma rukama a pak praví: „Toto přichází od Boha,“ aby získali z toho nepatrný výtěžek. Běda jim za to, co psaly ruce jejich a běda jim z toho, co tím vytěžili.

(80) Praví: „Nedotkne se nás oheň, vyjma po několik dní.“ Rci: „Učinili jste ohledně toho s Bohem smlouvu, které Bůh neporuší, anebo vyprávíte o Bohu, co nevíte?“

(81) Naopak ti, jichž užitkem jsou jen zlé skutky a obklopeni jsou hříchy svými, těm. údělem bude oheň, v němž přebývati budou věčně.

(82) A ti, kteří uvěřili a konali dobré skutky, jim údělem jest ráj a v něm přebývati budou věčně.

(83) A když přijali jsme smlouvu synů Israele, řekli jsme: „Vzývejte pouze jednoho Boha a chovejte se laskavě k rodičům, přátelům, sirotkům a chudým; a mluvte přívětivě s lidmi; zachovávejte modlitbu a dávejte povinnou almužnu.“ Poté, až na malý počet, odvrátili jste se a oddálili.

(84) A když učinili jsme smlouvu s vámi, abyste neprolévali své vlastní krve a nevypuzovali se navzájem z obydlí svých, tehdy souhlasili jste s tím a sobě samým byli svědky.

(85) Nicméně vy jste to byli, kteří poté vraždili se navzájem a vypudili část lidu svého z obydlí jejich a přispěli jste proti nim v zahrnutí jich příkořím a nepřátelstvím: však přijdou-li k vám jako zajatci, vykupujete je. A přece zapovězeno vám bylo, abyste je vyháněli. Či věříte pouze v část Knihy své a část jí zavrhujete? Jakáž pak bude odměna těch, kdož tak činí mezi vámi, ne-li potupa v tomto životě a že v den zmrtvýchvstání zavrženi budou do muk nejtěžších, neboť Bůh není lhostejným k tomu, co konáte.

(86) Ti, kdož koupili život pozemský za život budoucí, shledají, že nebudou zlehčena jim muka, aniž bude jim pomoženo.

(87) Dali jsme pak Mojžíšovi Knihu a poslali jsme po něm jiné proroky: a dali jsme Ježíšovi, synu Mariinu,. jasné důkazy jeho poslání a posílili jsme jej Duchem Svatým. A pokaždé, když přišel k vám prorok se slovy, jež nebyla vám po chuti zpyšněli jste: některé z proroků nazývali jste lháři a některé jste pobili.

(88) A řekli: „Neobřezána’jsou srdce naše.“ Tak jest, a k tomu ještě zlořečil jim Bůh pro nevíru jejich. Jak málo jest těch, kdož věří!

(89) A když přišla jim Kniha od Boha, na potvrzení zjevení, která již měli – a ač předtím byli prosili o vítězství nad nevěřícími – nicméně, když přišlo jim to, o čem byli již zpraveni, neuvěřili v Knihu onu: a zlořečení Boha padniž na nevěřící!

(90) Za jak bídnou cenu prodali samy sebe tím, že neuvěřili v to, co seslal Bůh, ze závisti nad tím, že Bůh dal zjevení své z milosti tomu ze služebníků svých, jejž vyvolil si! Tím přivedli na sebe od Boha hněv za hněvem, a potupný trest přichystán jest pro nevěřící.

(91) A když řekne se jim: „Uvěřte v to, co sesláno bylo Bohem,“ dí: „Věříme v to, co zjeveno bylo nám,“ a nevěří v to, co zjeveno jim bylo později, ač jest to pravda seslaná na potvrzení písem jejich. Rci: „Proč tedy zabili jste proroky boží předešlé, jste-li věřícími?“

(92) Vždyť přece přišel k vám Mojžíš s jasnými důkazy svého posláni: nicméně za zády jeho postavili jste si tele modlou a zhřešili jste.

(93) A když přijali jsme smlouvu s vámi a pozdvihli horu nad hlavami vašimi, (řkouce): „Přidržte se pevně toho, co dáváme vám a poslouchejte přikázání naše,“ řekli: „Slyšeli jsme, ale neposlechli jsme.“ Srdce jejich napojena byla uctíváním telete následkem nevíry jejich. Rci: „Hanba tomu, k čemu vede vás víra vaše, skutečně-li věříte!“

(94) Rci: „Máte-li vskutku zajištěné věčné obýváni u Boha, v němž nebude jiných mimo vás, tedy žádejte si smrti, jste-li pravdomluvnými.“

(95) Však nebudou si jí žádati nikdy, následkem díla rukou svých, neboť Bůh zná hříšníky.

(96) Věru shledáš je bažící po životě více než ostatní lidé, ba více než modloslužebníci; některý z nich touží kéž žil by tisíc let: však dlouhým životem nezmůže ujíti trestu svému, neboť Bůh vidí skutky jejich.

(97) Rci: „Kdo byl by nepřítelem Gabriela?“ Vždyť on to byl, jenž z dovolení božího způsobil, aby seslán byl Korán v srdce tvé, na potvrzení zjevení předešlých a jakožto dobré vedení a radostná novina věřícím.

(98) Kdo byl by nepřítelem Boha a jeho andělů a proroků jeho, a Gabriela a Michaela? Bůh zajisté nepřítelem jest nevěřících.

(99) Vždyť seslali jsme ti jasná znamení a pouze nepravostní v ně neuvěří.

(100) Zdaž pokaždé, když vejdou ve smlouvu, najde se mezi nimi skupina, jež odmítne ji? Ba věru, většina jich nevěří!

(101) A když přišel k nim prorok od Boha, potvrzující písma jejich, odvrhla část těch, kterým Kniha dána byla, Knihu boží za záda svá, jakoby jí neznali.

(102) A následovali to, co zlí duchové vykládají ohledně vlády Šalamounovy: však Šalamoun nebyl nevěřícím, nýbrž oni zlí duchové; tito učí lid kouzelnictví a tomu, co zjeveno bylo dvěma andělům v Babylóně, Hárútovi a Márútovi. Nicméně tito dva neučili nikoho svému umění, aniž by mu nebyli řekli: „My jsme jen pokušením, pročež nestaň se nevěřícím.“ A od těchto dvou naučili se lidé jak působiti rozbroj mezi mužem a jeho ženou; však oni nikomu tím neškodili, vyjma s dovolením Boha. Tak naučili se lidé tomu, co jim škodilo, nikoli tomu, co jim prospívalo: a věděli, že kdožkoli: získá umění to, ztrácí tím veškerý podíl na životě budoucím. Bídná věru jest cena, za kterou se prodali: kéž by to jen byli věděli!

(103) Však kdyby byli uvěřili a báli se Boha, odměna od Boha byla by bývala jistě lepší: kéž by jen byli věděli!

(104) Vy, kteříž jste uvěřili, neříkejte: „Ra’iná“, nýbrž rcete: „Unzurná“, a poslechněte: neboť nevěřícím trest bolestný jest přichystán.

(105) Neradi vidí nevěřící z těch, jimž dána byla Kniha a z těch, již klaní se mnoha bohům, aby jakékoliv dobro sesláno vám bylo od Pána vašeho: však Bůh zvláště vyznamenává milosrdenstvím svým toho, který se mu zlíbí, a Bůh zajisté velkým jest v milosrdenství svém.

(106) Nezrušíme, aniž dáme vymizeti z paměti tvé veršům, kterých bychom nenahradili lepšími, aneb stejnocennými: zdaž nevíš, že Bůh všechno může?

(107) Zdaž nevíš, že Bohu přináleží království nebes i země, a že nemáte mimo Boha jiného zástupce aniž ochránce?

(108) Či snad chcete vyptávati se proroka svého, jako tázán byl Mojžíš před tím? Však ten, kdo vyměňuje víru za nevíru, jistě zbloudil s cesty rovné.

(109) Mnozí z těch, kdož mají Knihu, ze sobecké závisti své rádi by přivedli vás zpět k nevíře poté, když jste byli uvěřili: poté, když jasně vám ukázána byla pravda: odpusťte jim a míjejte je, dokud Bůh neprojeví svého rozhodnutí, neboť zajisté Bůh má moc nade vším.

(110) A zachovávejte modlitbu a dávejte povinnou almužnu: a cožkoli dobrého činíte, naleznete u Boha, neboť Bůh vidí skutky vaše.

(111) Říkají: „Nevejde do ráje nikdo, vyjma Židů a křesťanů“ – tak si totiž přejí. Rci: „Podejte mi důkaz svůj, jste-li pravdomluvnými.“

(112) Naopak: ti, kdož s odevzdaností obrací tvář svou k Bohu a konají dobro, naleznou odměnu u Pána svého a jim netřeba se báti, aniž rmoutiti se.

(113) Židé tvrdí: „křesťané nemají opory,“ a křesťané tvrdí: „Židé nemají opory“, ač jedni i druzí čtou Knihu. Ti pak, kdož ničeho nevědí, mluví podobně. Však Bůh rozsoudí mezi nimi v den zmrtvýchvstání ohledně toho, v čem se rozcházeli.

(114) A kdo nespravedlivějším jest toho, jenž zabraňuje, aby prohlašováno bylo jméno boží v svatyních a jenž pracuje ke zpustošení jejich? Tito zajisté mohou jen s bázní vstoupiti do nich: hanba jest údělem jejich na světě tomto a v životě posmrtném velká budou muka jejich.

(115) Bohu zajisté patří východ i západ: a kamkoli se obrátíte, stkví se tvář boží. Bůh věru nesmírný jest a vševědoucí.

(116) A praví: „Bůh učinil sobě syna.“ Při slávě jeho, nikoliv! Jedině jemu samému patří, cožkoliv jest na nebi i na zemi: vše poslušno jest jej.

(117) On Stvořitelem jest nebes i země: když rozhodne o něčem, rce: „Staniž se“ a stane se.

(118) A dí ti, kdož ničeho nevědí: „Nepromluví-li k nám Bůh, aneb nepřijde-li nám znamení, (neuvěříme).“ Stejně jako oni mluví, tak mluvili ti, kdož byli před nimi a srdce jejich jsou si podobna navzájem. Jasná pak znamení ukázali jsme těm, kdož mají víru pevnou.

(119) Zajisté poslali jsme tě s pravdou, jakožto nositele radostné zvěsti a napomínače: a nebudeš tázán ohledně těch, jichž údělem bude peklo.

(120) Ani Židé ani křesťané nebudou souhlasiti s tebou, dokud nebudeš následovati víry jejich. Rci: „V pravdě jedině; vedení boží jest pravým vedením.“ A poddáš-li se přání jejich poté, když přišlo ti vědění, nebude ti Bůh ani zastáncem, ani pomocníkem.

(121) Ti, kterým jsme dali Knihu a kteří čtou v ní tak, jak má býti čtena, věří v ni: a ti, kdož nevěří v ni, pochodí věru špatně.

(122) Synové Israele, pomněte dobrodiní, kterými zahrnul jsem vás a pomněte, že povýšil jsem vás nade všechny ostatní v světě.

(123) A bojte se dne, kdy duše nevykoupí druhé v ničem, kdy nebude přijmuto od ní vyrovnání, aniž prospěje jí přímluva a kdy nebude jí poskytnuto pomoci.

(124) A když Pán zkoušel Abrahama slovy a tento vyplnil je, řekl Pán: „Učiním tě představeným lidstva.“ Řekl: „A jak bude s potomstvem mým?“ Řekl Bůh: „Smlouva moje nezahrnuje nepravostné.“

(125) Učinili jsme Dům posvátný bezpečným a pevným útočištěm lidstvu a řekli jsme: „Přijměte místo Abrahamovo za místo modlení:“ a nakázali jsme Abrahamovi a Ismaelovi, aby očistili dům můj pro ty, kdož obcházeti jej budou v průvodu, pro ty, kdož zdržovati se v něm budou ve zbožném rozjímání a pro ty, kdož padati v něm budou na kolena svá a tvář svou.

(126) Tehdy řekl Abraham: „Pane můj, učiň tuto zemí bezpečnou a poskytni za výživu plodů těm z lidu jejího, kdož uvěřili v Boha a v den poslední.“ I řekl Pán: „Těm, kdož neuvěřili, na krátko jen poskytnu radosti z toho: pak zapudím je do muk ohně.“ Děsná bude to cesta!

(127) A když Abraham s Ismaelem zbudovali základy domu, řekli: „Pane náš, přijmi jej od nás: tyť zajisté jsi slyšící a vědoucí.

(128) Pane náš, učiň, abychom odevzdáni byli do vůle tvé a učiň aby potomstvo naše odevzdáno bylo do vůle tvé: a nauč nás posvátným obřadům našim, a popřej sluchu pokání našemu, neboť ty zajisté rád popřáváš sluchu těm, kteří činí pokání, a jsi milosrdný.

(129) Pane náš, dej vzejíti proroku z jejich středu, aby předčítal jim znamení tvá a učil je Knize a moudrosti a očišťoval je: ty zajisté mocný jsi a moudrý.“

(130) A kdo bude míti odpor k víře Abrahamově, vyjma toho, jenž pošetilostí naplněn jest? Zajisté vyvolili jsme si jej v tomto světě a ve světě příštím bude mezi spravedlivými.

(131) Když Pán jeho řekl mu: „Odevzdej se do vůle mé,“ řekl. „Odevzdal jsem se do vůle Pána světů.“

(132) A víru tu odkázal Abraham dětem svým a taktéž Jakub, řka: „Synové moji, zajisté Bůh vyvolil pro vás víru a proto neumírejte jinak, než odevzdáni do vůle boží.“

(133) Byli jste svědky toho, když Jakub blízek byl smrti a děl k synům svým: „Komu sloužiti budete po smrti mé?“ Řekli: „Sloužiti budeme Bohu tvému a Bohu otců tvých Abrahama a Ismaela a Isáka, Bohu jedinému, a do vůle jeho jsme odevzdáni.“

(134) Pokolení ono zašlo: jemu připadne odměna za činy jeho a vám za činy vaše: vy nebudete tázáni na to, co činili oni.

(135) Říkají vám: „Buďte Židy, anebo. křesťany a tak vedeni budete stezkou pravou.“ Rci: „Nikoliv, jsme při víře Abrahamově, jenž byl pravé víry (haníf) a nesloužil mnoha bohům.“

(136) Rcete: „Uvěřili jsme v Boha a v to co nám seslal a v to, co sesláno bylo Abrahamovi a Ismaelovi a Isákovi a Jakubovi a kmenům: a v to, co dáno bylo Mojžíšovi a Ježíšovi a v to, co dáno bylo prorokům Pánem jejich: nečiníme nijakého rozdílu mezi nimi a jsme odevzdáni do vůle Páně.“

(137) A uvěří-li v totéž, co vy, pak nalézati se budou na cestě pravé; však odvrátí-li se od vás, budou v roztržce s vámi: nicméně dostačí ti oproti nim Bůh, neb on zajisté jest slyšící, vševědoucí.

(138) Totoť jest křest boží a kdo lépe může křtíti než Bůh? A jemu sloužíme.

(139) Rci: „Zdaž hádati se chcete s námi ohledně Boha, jenž stejně jest Pánem naším jako vaším? My jednáme, jak my jednáme, a vy jednáte, jak vy jednáte: my zajisté jsme Bohu upřímně oddáni.“

(140) Řeknete snad, že Abraham, Ismael Isák a Jakub a kmeny (israelské) byli Židy anebo křesťany? Rci: „Kdo ví to lépe, vy anebo Bůh? A kdo prohřešuje se více než ten, jenž zatajuje svědectví dané Bohem? Bůh zajisté není lhostejným k tomu, co konáte.“

(141) Pokolení ono zašlo: jemu připadne odměna za činy jeho a vám za činy vaše: vy nebudete tázáni na to, co činili oni.

(142) Řeknou pošetilci mezi lidem: „Co odvrátilo je od jejich qibly; které se přidržovali?“ Rci: „Bohu náleží východ i západ: onť vede, koho chce, ke stezce přímé.“

(143) A tak učinili jsme vás národem středu, abyste byli svědky vůči lidem a aby prorok váš byl svědkem vůči vám. A určili jsme dřívější qiblu jen proto, abychom rozeznali ty, kteří následovati budou proroka od těch, kdož obrátí se k němu zády: byť bylo to velkou nesnází, není jí to pro ty, kdož vedeni jsou Bohem: a Bůh nezanechá bez užitku víru vaši, neboť Bůh dobrotivý jest vůči lidem a slitovný.

(144) Viděli jsme obracení tváře tvé všemi směry nebeskými, ale v budoucnu chceme, abys obracel se ke qible, v níž nalezneš zalíbení: obracej tudíž tvář svou směrem modlitebnice posvátné; a kdekolivěk budete se nalézati, obracejte tváře své směrem jejím. Ti, kdož obdrželi Knihu, vědí zajisté, že jest pravdou, přicházející od Pána jejich: a Bůh zajisté není lhostejným k tomu, co konají.

(145) I kdybys předvedl těm, kteří obdrželi Knihu, všemožné zázraky, nebudou následovati tvojí qibly: aniž ty následovati budeš jejich qibly. Mezi nimi samými pak jedni následují qibly druhých. A poddal-li by ses přání jejich poté, když přišlo ti vědění, tehdy i ty staneš se nepravostným.

(146) Ti, kteří obdrželi Knihu, znají ji stejně dobře jako znají syny své, však část jich skrývá pravdu vědomě.

(147) Pravda přichází od Pána tvého: nebudiž tedy jedním z pochybovačných.

(148) Každý má končinu na nebesích, ke které obrací se při modlitbě: přidržujte se konání dobra, kdekolivěk jste a Bůh svede vás všechny jednoho dne, neboť Bůh jest všemohoucí.

(149) A zkadkoliv vyjdeš, obrať tvář svou směrem k modlitebnici posvátné: totoť zajisté jest pravda, přicházející od Pána tvého a Bůh není lhostejným k tomu, co činíte.

(150) A zkadkoliv vyjdeš, obrať tvář svou směrem k modlitebnici posvátné: a kdekolivěk budete, obracejte tváře své směrem k ní, aby lidé nemohli vám ničeho. vytknouti. Pokud se týče nepravostných mezi nimi, těch nebojte se: však bojte se mne, abych dovršil dobrodiní svá nad vámi a abyste vedeni byli cestou pravou.

(151) Jakož poslali jsme vám proroka ze středu vašeho, aby četl vám znamení naše, očišťoval vás, učil vás Knize a moudrosti a učil vás tomu, co jste nevěděli.

(152) Tedy buďte pamětlivi mne a budu pamětliv vás a čiňte mi díkůvzdání a nebuďte nevěřícími.

(153) Vy, kteří jste uvěřili, zavolejte trpělivost a modlitbu ku pomoci své, neboť Bůh zajisté pomáhá trpělivým.

(154) Nenazývejte ty, kdož ubiti byli na stezce Páně, mrtvými: naopak, nazývejte je živými! Však vy toho nechápete.

(155) Zkoušeti vás budeme poněkud strachem a hladem a ztrátou majetku a životů a plodů zemských: však radostnou hlásiž novinu trpělivým,

(156) kteří když postiženi jsou neštěstím, dí: „V pravdě patříme Bohu a k němu se navrátíme.“

(157) Nad těmito požehnání. jest Páně a milosrdenství jeho a tito zajisté vedeni jsou cestou pravou.

(158) V pravdě, Safá a Marwa jsou vyvolenými místy Boha: a kdožkoli putuje k Domu posvátnému a navštěvuje místa svatá, nezhřeší když obejde je obě dokola: a kdo z vlastního popudu koná dobro, (bude odměněn): neboť Bůh zajisté jest vděčným, vševědoucím.

(159) Ti, kteří zatajují, ať jest to cokoliv, z jasných důkazů a dobrého vedení, námi seslaných poté, když jasně jsme je byli označili lidem v Knize; těm zlořečiti bude Bůh a zlořečiti jim budou zlořečící.

(160) Vyjma těch, kteří kajícně obrátí se ke mně a polepší se a poučují druhé: těm popřeji sluchu, neboť rád popřávám sluchu kajícím a jsem milosrdný.

(161) Ti pak, kdož neuvěřili a zemřeli v nevíře své, nad těmi zlořečení jest Boha i andělů a lidí všechněch.

(162) Zahrnuti jím budou na věky a nebude ulehčeno trápení jejich a Bůh nikdy na ně nepohlédne.

(163) Bůh váš jest jediný Bůh: není Boha mimo něho, milosrdného, slitovného.

(164) Zajisté ve stvoření nebes a země a ve střídání noci se dnem a v korábech přeplouvajících moře s tím, což užitečno jest lidem: a ve vodách, jež sesílá Bůh s nebe a jimiž obživuje zmrtvělou zemi; a po ní pak rozptyluje živočichy všeho druhu: a v přeměně větrů a v oblacích určených ke službě mezi nebem a zemí: v tomť jistá jsou znamení těm, kdož dovedou porozuměti.

(165) Jsou pak mezi lidmi někteří, kdož staví si vedle Boha jemu rovné a milují je stejnou láskou jako Boha: však ti, kdož uvěřili, milují Boha nade všecko. Ale uvidí nepravostní, až shlédnou trest svůj, že veškerá moc jest pouze u Boha a že Bůh věru přísným jest v trestání.

(166) A když odděleni budou vůdci od stoupenců svých poté, když shlédnou trest, a přetnuta budou veškerá pojítka mezi nimi,

(167) řeknou stoupenci jejich: „Kéž vrátiti bychom se mohli (na zemi): tu oddělili bychom se od nich, jako oni nyní oddělili se od nás.“ Takovým způsobem ukáže jim Bůh skutky jejich a marnost jejich: nikdy nevyjdou z ohně (věčného).

(168) Ó lidé! Požívejte ze všeho, což dobrého jest a dovoleného na zemi a nenásledujte šlépějí Satana, neboť on jest zjevným nepřítelem vaším.

(169) On podněcuje vás pouze ke zlu a špatnostem a k tomu, abyste říkali o Bohu to, co nevíte.

(170) A když řekne se jim: „Následujte to, co Bůh zjevil,“ řeknou: „Nikoliv, následujeme to, nač zvykli jsme si od otců svých, ač otcové jejich ničemu nerozuměli, aniž vedeni byli cestou pravou.“

(171) Nevěřící podobají se tomu; jenž volá na tvora, který slyší jen když se naň křičí a hlasitě volá: hluší, němi, a slepí jsou a neporozumí.

(172) Vy; kteří jste uvěřili, pojídejte z dobrých věcí, kterých jsme vám poskytli potravou a děkujte Bohu, jste-li jeho služebníky.

(173) Jedině zapovězeno jest vám pojídati mršiny a krve a masa vepřového a všeho, nad čímž voláno bylo jiné jméno než boží. Však kdo donucen byl by k tomu potřebou, nikoli zvůlí a neposlušností, nebude vinen: neboť Bůh velkým jest v odpouštění, slitovným.

(174) Ti, kdož zatajují něco z toho, co Bůh zjevil v Knize, a vyměňují to za věc ceny nepatrné, pouze ohněm krmí břicha svá a nepromluví na ně Bůh v den zmrtvýchvstání a neočistí je, a trest bolestný jest pro ně připraven.

(175) Tito jsou to, kteří koupili zbloudění za dobré vedení a trest za odpuštění: jak dlouho vytrvati jim bude v ohni!

(176) Tak stane se jim proto, že Bůh seslal Knihu pravdivou a ti, kdož rozcházejí se v tomto mínění o Knize boží, daleko odtrhli se od pravdy.

(177) Není zbožnosti v tom, když obracíte tváře své směrem k východu anebo k západu: však ten jest zbožným, kdo uvěřil v Boha a v den poslední,,a v anděly, a v Knihu, a v proroky: a ten, kdo z lásky k Bohu dává z majetku svého příbuzným a sirotkům a chudým a poutníkům a prosícím a na výkupné zajatců: a ten, kdo zachovává modlitbu a dává povinnou almužnu: a ti, kdož dodržují smlouvu svou, když v ni byli vešli, a kdož trpěliví jsou v protivenství a v nesnázích a v dobách zlých. Tito jsou spravedlivými a tito jsou, kdož se bojí Boha.

(178) Vy, kteří jste uvěřili! Předepsán jest vám zákon odvety za vraždu: muž svobodný za muže svobodného, otrok za otroka, žena za ženu. S tím, jemuž sleveno bylo něco s trestu bratrem jeho, má býti zacházeno laskavě: on pak odplatiti má se štědře. Totoť jest polehčením od Pána vašeho a milosrdenstvím: však toho, jenž poté dopustí se odvety, trest bolestný očekává.

(179) V tomto zákoně odvety jest ochrana života vašeho pro vás, kdož rozumní jste. Tak snad báti budete se Boha.

(180) Předepsáno jest vám, aby kdožkoli, jenž blízek jest smrti a zanechává majetek, učinil štědrý odkaz svým rodičům a příbuzným: totoť povinností jest pro bohabojné.

(181) Však ten, kdo mění poslední vůli poté, když byl vyslechl ji od umírajícího, dopouští se tím nespravedlnosti, jež spadá na ty, kteří ji změnili: Bůh zajisté vše slyší a ví.

(182) A ten, kdož obávaje se, že odkazující buď zmýlil se, nebo byl nespravedlivým, učiní vyrovnání mezi dědici, nebude míti viny: Bůh zajisté velkým jest v odpouštění a slitovným.

(183) Vy, kteří jste uvěřili! Předepsán jest vám půst, jakož předepsán byl předkům vašim, abyste báli se Boha.

(184) Jen po určitý počet dní. A bude-li kdo z vás nemocen, nebo na cestě, bude postiti se stejný počet dní později: a kdo může snésti půst, (však nedodrží jej), ten za pokání dejž najísti chudému. A kdo z vlastního popudu koná dílo dobré, k dobru bude mu počítáno: a budete-li se postiti, bude to k dobru vašemu, uvědomíte-li si to.

(185) V měsíci Ramadánu, v němž seslán byl Korán, aby dobrým vedením byl lidem, vysvětlením tohoto vedení a rozlišením, jakmile jeden každý z vás se octne v tomto měsíci, postiž se v něm. Kdož by byl nemocen neb na cestě, postiž se stejný počet dní později. Bůh chce, aby vám to bylo snadným, nikoli obtížným, a chce, abyste jen dovršili předepsaný počet dní a chválili Boha za vedení jeho a byli mu vděčnými.

(186) A když tázati se tě budou služebníci moji na mne, budu jim blízek: vyslyším volání vzývajícího mne, bude-li volati ke mně: však nechť poslouchají mne a věří ve mne, aby šli správnou cestou.

(187) Dovoleno jest vám, abyste přiblížili se v noci postní k ženám svým: ony jsou oděvem vaším a vy oděvem jejich. Bůh věděl dobře, že prohřešujete se v tom proti sobě samým, pročež popřává sluchu pokání vašemu a odpouští vám. Pročež vejděte k nim plni žádosti po tom, co Bůh uložil vám, abyste činili: jezte pak a pijte dokud nebudete moci rozeznati bílou nit od černé v ranní zoře. Od oné chvíle zachovávejte přísně půst až do noci a nevcházejte k ženám svým: raději pobývejte v modlitebnici ve zbožném rozjímání. Tyto jsou meze určené Bohem: pročež nepřibližujte se k nim. Takovým způsobem ukazuje Bůh jasně znamení svá lidem, aby báli se jej.

(188) Nemrhejte jměním svým mezi sebou za věci liché, aniž dávejte z nich soudcům, abyste promrhati mohli část jmění druhých nespravedlivě, jsouce si toho vědomi.

(189) Budou dotazovati se tě na období nového měsíce. Rci: ,,Tato jsou určena jakožto měřítka času prospěšná lidem a pro stanovení poutí do Mekky. Neníť pak zbožnosti v tom, že vracíte se do domů svých ze zadu, však zbožnost spočívá v bázni boží. Pročež vcházejte předními dveřmi do domů svých a bojte se Boha, aby se vám dobře vedlo.

(190) A bojujte na stezce Páně proti těm, kteří bojují proti vám: však nečiňte jim bezpráví (útočíce na ně předem), neboť Bůh nemiluje těch, kdož tak činí.

(191) A zabte je kdekoliv je najdete a vypuďte je zkadkoliv oni vypudili vás, neboť pokušení modloslužby horší jest vraždění: však nebojujte s nimi u mešity posvátné leda tehdy, kdyby vás v ní napadli. Napadnou-li vás, tedy zabte je: taková jest odměna nevěřících.

(192) Však přestanou-li, pak věru Bůh velkým jest v odpouštění, slitovným.

(193) A bojujte proti nim, dokud nepřestane pokušení modloslužby a nepřevládne náboženství (jediného); Boha: však přestanou-li, konec budiž nepřátelství, vyjma oproti nepravostným.

(194) Měsíc posvátný a místa posvátná jsou pod ochranou zákona odvety. A kdožkoli nepřátelsky napadne vás, napadněte i vy jej stejně nepřátelsky: a bojte se Boha a věztež, že Bůh jest s bohabojnými.

(195) Dávejte štědře pro účel boží a nevrhejte se vlastníma rukama ve zkázu. Čiňte dobro, neboť Bůh miluje ty, kdož dobro konají.

(196) Konejte pouť a návštěvu (svatyně boží) z lásky k Bohu: a bylo-li vám v tom zabráněno obklíčením, pošlete nějaký dar, který nejsnáze projde. A neholte hlav svých. dokud dar váš nedošel místa určení svého. Kdož by pak byl z vás nemocen, nebo měl bolest v hlavě, nahradiž tuto povinnost postem, neb almužnou, neb darem. A když jste bezpečni, ten, kdo spokojí se s návštěvou a ponechá pouť na pozdější dobu, obětujž dar, který shledá nejpříležitějším. Komu to nebude možno, nechť postí se po tři dny během pouti a sedm dní po návratu vašem: tedy celkem deset dní. Toto uloženo jest tomu, jehož rodina nebyla přítomna v mešitě posvátné. Bojte se Boha a věztež, že Bůh věru přísným jest v trestání.

(197) Pouť konána budiž v měsících vám známých. Kdožkoli vezme na se pouť do Mekky v těchto měsících, zdržujž se ženy, přestoupení příkazu a hádek po dobu pouti: cožkoliv dobrého pak učiníte, bude známo Bohu. A zaopatřte se na cestu: však nejlepším zaopatřením jest bázeň boží. Pročež. bojte se mne vy, kdož jste rozumní.

(198) Není prohřešením, žádáte-li si milosti od Pána svého: a když sestupovati budete v průvodu od `Arafátu, rozpomeňte se na Boha poblíže místa posvátného: připomeňte si, jak uvedl na stezku pravou vás, kteříž před tím byli jste mezi bloudícími.

(199) Pak postupujte rychle v průvodu, kudy jdou druzí, a proste Boha za odpuštění, neboť Bůh velkým jest v odpouštění, slitovným.

(200) Když pak skončili jste obřady své posvátné, vzpomeňte Boha jakož vzpomínáte otců svých, ba ještě mocněji. Jsou mezi lidem někteří, již dí: „Pane náš, dej nám (podíl náš) v tomto světě:“ tito věru nebudou míti podílu ve světě budoucím.

(201) A jsou mezi nimi někteří, již dí: „Pane náš; dej nám dobrý úděl na světě tomto i ve světě budoucím a ochraň nás před trápením ohně věčného.“

(202) Tito zajisté obdrží takový úděl , jakého si zasloužili, neboť Bůh věru rychlým jest v účtování.

(203) Pomněte Boha během určeného počtu dní: a přispíší-li si kdo o dva dny, nebo opozdí-li se o dva dny, nebude mu to počítáno za vinu, bojí-li se Boha. Tedy bojte se Boha a věztež, že u něho budete shromážděni.

(204) Jest mezi lidem jeden, který souhlasí s tvojí řečí ohledně života pozemského a volá Boha za svědka toho, co jest v srdci jeho: však jest tvým nejhorším odpůrcem.

(205) A sotva, že obrátí se k tobě zády, jde od jednoho konce země ke druhému, aby plnil ji rozbrojem a ničil role i stáda: Bůh pak zajisté nemiluje rozbrojů.

(206) A řekne-li se mu: „Boj se Boha,“ zmocní se jej hříšná pýcha: však on s dostatek pocítí peklo a špatné to bude lůžko!

(207) Jest opět jiný mezi lidem, jenž prodá i sebe sama z touhy, aby zalíbil se Bohu: a Bůh zajisté milostivým jest vůči služebníkům svým.

(208) Vy, kteří jste uvěřili, vejděte všichni plně do pravé víry a nenásledujte stop Satana, neboť on jest zjevným nepřítelem vaším.

(209) Však dopustíte-li se poklesku poté, když zjevena vám byla jasná znamení, vězte; že Bůh jest mocný a moudrý.

(210) Zdaž jiného co mohou očekávati, než že přijde na ně Bůh v temnotách mračen a andělé a naplněn bude rozsudek? Neboť k Bohu navracejí se všechny věci.

(211) Taž se synů Israele, kolik jasných znamení jsme jim dali? Však pozmění-li kdo milost boží poté, když dána mu byla, sezná, že Bůh věru přísným jest v trestání.

(212) Nevěřícím líbí se tento život pozemský a vysmívají se těm, kteří uvěřili: ti, kdož bojí se Boha, budou povýšeni nad ně v den zmrtvýchvstání, neboť Bůh obdaruje ty, které chce, beze všeho počtu.

(213) Lidstvo bylo jedním národem: a poslal Bůh proroky, jako posly radostných zvěstí a varovatele a seslal s nimi Knihu plnou pravdy, aby rozsuzovala mezi lidmi ohledně toho, v čemž se rozcházeli: však nikdo neměl odlišného mínění vyjma těch, jimž dána byla Kniha, i poté, když dány byly jim jasné důkazy, a to jen ze vzájemné žárlivosti. A přivedl Bůh ty, kteří uvěřili, ku pravdě o tom, v čem z dovolení jeho se rozcházeli: a Bůh vede, koho chce, ke stezce přímé.

(214) Zdaž domníváte se, že vejdete v ráj, aniž byste byli zakusili toho, co zakusili ti, kteří zašli před vámi? Dotkly se jich nesnáze a protivenství a tak zmítáni jimi byli, že konečně řekl prorok a ti, kteří uvěřili s ním: „Kdy přijde nám pomoc boží?“ – Což není pomoc boží blízka?

(215) Budou dotazovati se tě ohledně rozdávání almužny. Rci: „Cožkoliv dobrého rozdáno vámi bude, nechť připadne rodičům, příbuzným, sirotkům a chudým a pocestným: a zajisté Bůh ví o každém dobru, které vykonáte.“

(216) Předepsáno jest vám válčení, avšak vy cítíte k němu odpor: možná, že cítíte odpor k něčemu, co jest vám ve prospěch, a možná, že máte rádi něco, co jest vám ke škodě. A Bůh ví to, však vy toho nevíte.

(217) Dotazovati se tě budou ohledně válčení v měsíci posvátném. Rci: „Válčení v něm jest velkým hříchem: však odpuzování od stezky Páně, nevíra v Boha a v modlitebnici posvátnou, vyhánění z ní lidu v ní dlícího, větším jest u Boha hříchem, a pokušení modloslužby horším jest vraždění. Nevěřící neustanou ve válčení proti vám, dokud neodvrátí vás od víry vaší, bude-li jim to možno: a kdožkoli z vás odvrátí se od víry své a zemře jako nevěrec, těch konání marná budou v životě tomto i budoucím: údělem těchto bude oheň, v němž přebývati budou věčně.

(218) Však ti, kdo uvěřili a opustili vlast svou a bojují na stezce boží, mohou doufati v milosrdenství boží: a Bůh zajisté velkým jest v odpouštění, slitovným.“

(219) Dotazovati se tě budou ohledně vína a hry hazardní. Rci: „V těchto obou (věcech) jest zlo i užitek lidstvu zároveň: však zlo z nich pochodící větším jest užitku.“ A tázati se tě budou ohledně toho, co mají rozdávati jako almužnu. Rci: „Přebytek.“ Takovým způsobem objasňuje vám Bůh znamení svá, abyste přemýšleli,

(220) o tomto světě a o budoucím. Budou dotazovati se tě ohledně sirotků. Rci: „Spravedlivé zacházení s nimi jest dobrým skutkem: a máte-li co činiti s nimi, jednejte s nimi, jako s bratry. Bůh dobře rozpoznává toho, jenž zle jedná od toho, jenž spravedlivě jedná: a kdyby Bůh chtěl, mohl by uvésti vás v nesnáz: neboť zajisté Bůh jest mocným a moudrým.“

(221) A nežeňte se a modloslužebnicemi, dokud neuvěřily: otrokyně věřící jest lepší modloslužebnice, i když tato se vám více líbí. A nedávejte dcer svých za manželky modloslužebníkům, dokud neuvěřili: neboť otrok věřící lepší jest modloslužebníka, i kdyby tento více se vám líbil. Oni zvou vás do ohně věčného: však Bůh zve vás do ráje a k odpuštění z vůle své a jasně označuje znamení svá lidu, aby jich byli pamětlivi.

(222) A dotazovati se tě budou na menstruace žen. Rci: „Tyto jsou poruchou.“ Protož vzdalujte se žen svých po ono období a nepřibližujte se k nim, dokud nejsou očištěny. Když pak jsou očištěny, vcházejte k nim z oné strany, ze které nakázal vám Bůh. Bůh zajisté miluje kající a miluje ty, kdož snaží se býti čistými.

(223) Ženy vaše jsou polem vaším: tudíž vcházejte na pole své zkadkoli se vám zlíbí, však před tím učiňte něco ve prospěch duší svých: a bojte se Boha a vězte, že setkáte se s ním. Zvěstuj radostnou tuto novinu věřícím.

(224) A neberte Boha za svědka přísahy své, že budete ctnostnými, že báti budete se Boha a že šířiti budete dobrou shodu mezi lidmi: neboť Bůh zajisté vše slyší a ví.

(225) Bůh nebude trestati vás za pochybení v přísaze vaší, ale trestati vás bude za to, co zasloužila si srdce vaše. Bůh zajisté velkým jest v odpouštění, slitovným.

(226) Těm, kdož vzdáliti se chtějí žen svých, určena jest lhůta čtyř měsíců: a když změní úmysl svůj, Bůh zajisté velkým jest v odpouštění, slitovným.

(227) Však rozhodli-li se zapuditi svoji ženu, Bůh zajisté vše slyší a ví.

(228) A zapuzené ženy nechť pozorují samy sebe po tři svá měsíční období: neníť dovoleno jim, aby skrývaly to, co Bůh stvořil v lůnech jejich, věří-li v Boha a v den poslední. A jest spravedlivějším, když manželé jejich vezmou je v tomto stavu k sobě zpět, jsou-li svolni činiti, což spravedlivo jest. A ony pak mají se chovati k manželům svým stejně, jak oni zachovali se k nim, spravedlivě: však mužové jsou o stupeň výše nad ženami. Bůh zajisté jest mocným a moudrým.

(229) Zapuzení může státi se dvakráte: podržíte-li si ženu svou, chovejte se k ní spravedlivě; vypovíte-li ji, tedy učiňte tak laskavě. A není dovoleno vám, abyste si podrželi něco z toho, co darovali jste jim, leda že báli byste se oba, že nebude vám lze dodržeti mezí určených Bohem. Však obáváte-li se, že nebude vám oběma lze dodržeti mezí určených Bohem, nepojde žádnému z obou manželů viny z toho, co žena by dala za sebe výkupným. Tyto jsou meze zákona daného Bohem; pročež nepřestuptež jich, neboť kdožkoli přestoupí meze zákonů daných Bohem, jest nepravostným.

(230) Zapudil-li by pak muž ženu svou po třetí, není dovoleno mu vzíti ji zpět, dokud nebyla se provdala za jiného muže: a když tento ji byl od sebe vypověděl, nepojde žádnému z obou viny z toho, když vrátí se k sobě, domnívají-li se, že budou s to dodržeti meze zákona božího. Tyto jsou meze zákona božího a Bůh jasně označuje je těm, kdož dovedou chápati.

(231) Když zapudili jste ženu a přišel čas, kdy má odejíti od vás, buď podržte ji velkomyslně, aneb propusťte ji velkomyslně: však nezadržujte ji násilím, abyste jí učinili příkoří. Učinil-li by kdo tak, činí násilí sobě samému. Nepovažujte znamení boží za žert, ale pamětlivi buďte dobrodiní, jež Bůh prokázal vám, a Knihy a moudrosti, jež seslal vám, aby vás jimi varoval. A bojte se Boha a vězte, že Bůh o všem ví.

(232) Když zapudili jste ženu a přišel čas, kdy má odejíti od vás, nezabraňujte jim, aby provdaly se za své muže, dohodli-li se mezi sebou správně. Tímto napomenut budiž kdožkoli z vás věří v Boha a i- den poslední: takto jednati jest nejctnostnějším a nejpřístojnějším pro vás. Bůh ví, však vy nevíte.

(233) Matky rozvedené kojiti budou dítky své plné dva roky, přeje-li si otec, aby dovršeno bylo kojení. Otci pak dítka přístojí starati se o potravu a oděv matky způsobem spravedlivým. Nikdo nechť není přetížen nad síly své: matka nechť není zkrácena pro dítko své, aniž otec zkrácen pro dítko své. A stejné závazky připadnou otcovu dědici. Však shodnou-li se oba rodičové po vzájemném souhlasu a poradě na odstavení dítka, nebude jim to počítáno za vinu: a shodnete-li se vzíti pro dítko kojnou. nebude vám to rovněž počítáno za vinu, zaplatíte-li kojné, co jste jí slíbili, spravedlivě. A bojte se Boha a vězte, že Bůh vidí všechny skutky vaše.

(234) Zanechají-li ti, kdož zemrou z vás, ženy, tyto nechť pozorují stav svůj po čtyři měsíce a deset dní. A potom, když vypršela tato lhůta jejich, nebudete míti viny za to, jakým způsobem naloží samy s sebou počestně. Bůh zajisté zpraven jest o tom, co konáte.

(235) A nebudete míti viny, učiníte-li nabídnutí k sňatku oněm ženám aneb budete-li chovati. v nitru svém podobný úmysl. Bůh ví, že na ně budete mysliti, však nečiňte jim slibu v tajnosti a mluvte s nimi pouze počestně. A nevcházejte ve svazek manželský dokud nevypršela předepsaná lhůta: a vězte, že Bohu známo jest vše. co jest v nitru vašem; mějte se na pozoru před ním a vězte, že Bůh jest velkým v odpouštění a laskavým.

(236) Nebudete míti viny; zapudíte-li ženy, jichž jste se nebyli dotkli, aniž byli určili jim věno. Zaopatřte je vším potřebným: bohatý dle prostředků svých a chudý dle prostředků svých, spravedlivě, jakž závazno jest pro ty, kdož činí právě.

(237) Zapudíte-li ženy dříve než jste se byli jich dotkli, však kterým jste již byli určili věno, bude patřiti jim polovina z určeného věna, nezřeknou-li se jí ony, aneb nezřekne-li se jí ten, v jehož rukou spočívá dotyčný svazek manželský. Zřeknou-li se jí, bude to bližší bohabojnosti. A nezapomeňte jednati velkomyslně ve svých vzájemných stycích, neboť Bůh zajisté dobře vidí skutky vaše.

(238) Zachovávejte bedlivě modlitby a modlitbu prostřední a povstávejte k modlitbě, prodchnouti oddaností k Bohu.

(239) A obáváte-li se nějakého nebezpečí, tedy modlete se v chůzi, neb na koni: však jste-li v bezpečí, pomněte ve vzývání svém Boha za to, že naučil vás tomu, co jste nevěděli.

(240) Ti z vás, kdož zemrou, a zanechají po sobě ženy, odkáží jim zaopatření na dobu jednoho roku, bez přinucení opustiti jejich dům. Však opustí-li jej samy, nebude vám viny za způsob, jakým rozhodnou o sobě samých počestně. A Bůh mocný jest a moudrý.

(241) Zapuzeným určeno budiž spravedlivé zaopatření, jakž závazno jest pro bohabojné.

(242) Takto jasně označuje vám Bůh znamení svá, abyste rozumně jednali.

(243) Zdaž neviděls těch, kteří opustili obydlí svá — a na tisíce jich bylo — ze strachu před smrtí? A řekl k nim Bůh: „Zemřete!“, a pak vzkřísil je opět Bůh, neboť Bůh jest nejvýš milostivým k lidem: však většina jich nevzdává mu za to díků.

(244) A bojujte na stezce Páně a vězte, že Bůh všechno slyší a ví.

(245) Kdo medle učiní dobrou půjčku Bohu? Tomu mnohonásobně odplatí Bůh, neboť ruka jeho jest zavřena neb otevřena: a k němu se navrátíte.

(246) Zdaž nevzpomínáš shromáždění synů Israele po smrti Mojžíšově, když řekli jednomu z proroků svých: „Vzbuď krále mezi námi a bojovati budeme na stezce boží.“ I řekl: „Nemohlo-liž by se státi, že byste odepřeli bojovati, kdyby válčení bylo vám přikázáno?“ Řekli: „Což jiného zbývá nám než bojovati na stezce boží, nám, kteří vyhnáni jsme byli, spolu s dětmi svými, z obydlí svých?“ Však poté, když přikázáno jim bylo válčení, couvli, až na malý počet jich: však Bůh dobře zná nepravostné!

(247) A řekl jim prorok jejich: „Bůh postavil vám Saula za krále.“ Řekli: „Jakž měl by tento panovati nám, když my větší máme způsobilost k panování, než on, aniž oplývá majetkem?“ Řekl: „Bůh vyvolil ho k panování nad vámi a rozhojnil sílu jeho ve vědění a postavě tělesné: a Bůh dává panství své tomu, komu chce. Bůh zajisté nesmírný jest v moci své a vševědoucí.“

(248) I řekl jim prorok jejich: „Na znamení království jeho poslána vám bude schránka úmluvy: v ní záruka bezpečí bude od Pána. vašeho a ostatky toho, co zanechal po sobě rod Mojžíšův a rod Áronův; a andělé ponesou ji. V tom zajisté znamení bude vám, jste-li věřícími.“

(249) A když Saul vytáhl s vojsky svými, řekl: „Bůh zkoušeti vás bude u řeky. Ten, jenž napije se z ní, není jedním z mých: však ten, jenž neokusí z ní — vyjma napití se z dlaně – ten bude jedním, z mých.“ A napili se z ní všichni, vyjma malého počtu jich. A když přešel Saul a ti, kdož uvěřili s ním, řeku, řekli ostatní: „Nemáme dnes síly k boji s Goliášem a vojsky jeho.“ Však ti, kteří přesvědčeni byli o jistotě setkání svého s Bohem, řekli: „Kolikráte již malý hlouček porazil velké voje z dopuštění božího! Bůh zajisté jest s těmi, kdož trpělivě vyčkávají.“

(250) A když vytáhli k boji s Goliášem a vojsky jeho, řekli: „Pane náš, popřej nám vytrvání a upevni kroky naše a pomoz nám k vítězství nad lidem nevěřícím.“

(251) A porazili je z dopuštění božího a zabil David Goliáše a dal mu Bůh panství a soudnost a naučil jej tomu, čemu chtěl (jej naučiti). Kdyby pak nezdržoval Bůh lidstvo navzájem jedny pomocí druhých, zkázou naplnila by se země: však Bůh jest velký v milosti své vůči veškerenstvu.

(252) Tato jsou znamení Boha: v pravdě zjevujeme je tobě, neboť ty‘s jedním z proroků.

(253) Mezi těmito proroky dali jsme jedněm přednost nad druhými. K některým Bůh mluvil, a někteří povýšeni jsou nad druhé: a dali jsme Ježíšovi, synu Mariinu, jasná znamení a posílili jsme jej Duchem Svatým. A kdyby byl býval chtěl Bůh, ti, kteří přišli po nich, nebyli by se bývali pobíjeli navzájem poté, když seslána jim byla jasná znamení. Však oni pustili se do hádek: a někteří z nich uvěřili, druzí pak neuvěřili. Kdyby byl býval chtěl Bůh, nebyli by se bývali bili navzájem: však Bůh činí což přeje si.

(254) Vy, kteří jste uvěřili, rozdávejte štědře z toho, čím obdařili jsme vás, dříve než přijde den, kdy přestane obchodování a přátelství a přímluva. Nevěřící pak zajisté jsou nepravostni.

(255) Bůh! Není Boha kromě něho, živoucího, stálého! Jej nezmocňuje se dřímota, aniž spánek: jemu náleží vše, což na nebi jest i na zemi. Kdož může přimluviti se u něho jinak, než s jeho svolením? Onť ví, co bylo před mimi a co bude po nich, však oni nepochopí z vědění jeho ničeho, vyjma toho, co on chce. Rozprostřen jest trůn jeho po nebi i zemi a opatrování obou nepůsobí mu námah: on jest nejvyšší, mocný.

(256) Nebudiž donucování ve víře: vždyť nyní pravá cesta jasně rozeznává se od pochybení. A kdož přestane věřiti v Tághúta a uvěří v Boha, ten zajisté uchopil se spolehlivého ucha nádoby, jež nikdy se neutrhne. V pravdě, Bůh slyší a ví vše.

(257) Bůh ochráncem jest těch, kteří uvěřili a vyvede je z temnot na světlo. Těch pak, kdož neuvěřili, ochránci jsou Tághútové a zavedou je ze světla do temnot: a údělem jich bude oheň, v němž přebývati budou věčně.

(258) Zdaž nevzpomínáš si na toho jenž vedl spor s Ahrahamem ohledně Pána jeho proto, že Bůh dal mu panství? Řekl tehdy Abraham: „Pán můj jest ten, jenž dává život a přivodí smrt.“ Odvětil onen: „Jáť jsem, který dávám život a přivodím smrt.“ I řekl Abraham: „Bůh přivádí slunce od východu: nuže, přiveď ty je od západu.“ A zaražen zůstal onen nevěřící: Bůh pak neuvádí na stezku pravou nepravostných.

(259) Anebo (nevzpomínáš si na) toho, jenž kráčel kdys kol nadobro zpustošeného města? Řekl: „Jak uvede Bůh v život toto město nyní mrtvé?“ I umrtvil jej Bůh na sto let, pak vzkřísil jej a řekl: „Jak dlouho pobyl‘s zde?“ Řekl: „Pobyl jsem zde asi den, aneb část dne.“ Řekl Bůh: „Nikoliv, pobyl‘s zde celých sto let. Pohleď na jídlo své a nápoj svůj : nejsou zkaženy; a pohleď na osla svého. V tvém případě chtěl jsem učiniti znamení lidem. Pohleď na kosti osla svého, jak zvedneme je a pokryjeme v zápětí masem.“ A když spatřil tento jasný důkaz muž onen, řekl: „Nyní přišel jsem k vědomí toho, že Bůh jest všemohoucí.“

(260) A když řekl Abraham: „Pane můj, ukaž mi, jak křísíš mrtvé?“, řekl Bůh: „Zdaž ještě nevěříš?“ Řekl: „Zajisté ano, ale chci pouze, aby plně bylo uklidněno srdce mé.“ Řekl Bůh: „Vezmi tedy čtyři ptáky a stáhni je k sobě, rozřež je a části jich rozmetej po všech hřbetech hor: pak zavolej je a přiletí ihned k tobě; a tak věz, že Bůh jest mocný a moudrý.“

(261) Ti, kdož rozdávají majetek svůj ve stezce boží, podobni jsou zrnu obilnému, z nějž vyroste sedm klasů a každý klas vydá sto zrn. Bůh mnohonásobně odplácí těm, kterým chce, neboť Bůh jest nesmírný v štědrosti své, vševědoucí.

(262) Ti, kdož rozdávají jmění své ve stezce boží, aniž by v zápětí činili výčitek nebo dopouštěli se špatností, odměnu hojnou naleznou u Pána svého a jim netřeba se báti, aniž rmoutiti se.

(263) Laskavé slovo a odpuštění lepší jest almužny, již v zápětí následuje špatnost. A Bůh bohatý jest a laskavý.

(264) Vy, kteří jste uvěřili, nerušte zásluhu almužny své výčitkami neb špatností jako ten, kdo rozdává pouze proto, aby viděn byl lidmi a nevěří v Boha, ani v den poslední. Takový podobá se skalnému vrchu, pokrytému tenkou vrstvou hlíny, na který přišel prudký déšť a zůstavil jen tvrdou skálu. Tito nebudou míti prospěchu z toho co vyzískali; neboť Bůh nevede pravou stezkou nevěřících.

(265) Ale ti, kdož rozdávají jmění svá z touhy zalíbiti se Bohu a utvrditi v dobru duše své, podobají se zahradě na návrší, na kterou přišel hojný déšť a tím zdvojnásobeny byly plody její. Nepřijde-li pak na ni hojný déšť, tedy rosa: a Bůh dobře vidí všechny skutky vaše.

(266) Zdaž rád by měl kdo z vás zahradu palem a vinné révy, zavlažovanou řekami, bohatou vším druhem plodu: a kdyby v tom přikvačiti naň mělo stáří a děti jeho měly by býti slabé a smršť ohnivá spáliti by měla zahradu? Takovým způsobem objasňuje vám Bůh znamení svá, abyste přemítali.

(267) Vy, kteří jste uvěřili, rozdávejte z dobrých věcí, kterých jste nabyli a z toho, čemu vzrůsti jsme dali pro vás ze země; a nevybírejte nejhorší z toho k rozdávání; takové, jehož sami byste nevzali, aniž byste přimhouřili oko. A vězte, že Bůh bohatý jest a chvályhodný.

(268) Satan slibuje vám chudobu a nabádá vás ke špatnostem: však, Bůh slibuje vám odpuštění a milost svou; a Bůh nesmírný jest v štědrosti své a vševědoucí.

(269) Dává moudrost tomu, komu chce a ten, jemuž dána byla moudrost, velký obdržel dar; však pouze rozumní jsou toho pamětlivi.

(270) A jakoukoliv dáte almužnu a jakýkoli učiníte (obětní) slib, Bůh o tom ví: a nebudou míti zastánců ti, kdož zle činí.

(271) Dáváte-li almužnu veřejně, jest chvalitebná: však dáváte-li ji v skrytosti a chudým, větší máte zásluhu. Tím smazány vám budou hříchy vaše: a Bůh zpraven jest o všem,. co konáte.

(272) Není tvou věcí, abys vedl je: ale Bůh vede, koho chce. Cožkoli dobrého rozdali jste, bude počítáno ve prospěch duší vašich: a nedávejte jinak, než z touhy po spatření tváře boží. Cožkoli dobrého rozdali jste, odplaceno vám: bude a nebudete zkráceni.

(273) Jsou chudí mezi vámi, kteří zabráni jsou bojem na stezce boží a nemohou tlouci se zemí za bohatstvím. Nevědomci považují je za bohaté soudíce dle zdrženlivosti jejich: však poznáš je po známkách jejich – neprosí dotěravě lidi. Ale cožkoli dobrého dáte jim, Bůh bude toho pamětliv.

(274) Ti, kdož rozdávají z majetku svého dnem i nocí, v skrytosti a veřejně, naleznou odměnu u Pána svého a jim netřeba se báti, aniž rmoutiti se.

(275) Ti, kdož hltají výtěžek lichvy, vstanou z mrtvých jako ten, koho potřísnil Satan dotekem svým. A to proto, že praví: „Prodej jest totéž, co lichva.“ Však Bůh dovolil prodej a zapověděl lichvu. A tomu, jenž přestane lichvařiti poté, když přišlo mu napomenutí od Pána jeho, odpuštěno bude minulé a sudba jeho záležeti bude od Boha. Však ti, kteří vrátí se k lichvě, údělem obdrží oheň, v němž přebývati budou věčně.

(276) Zničí Bůh lichvu, však úrokem lichvy zmnohonásobí almužnu. Bůh zajisté nemiluje nikoho z nevěřících a zlo činících.

(277) Ti, kdož uvěřili a konají dobré skutky a zachovávají modlitbu a dávají povinnou almužnu, naleznou odměnu svou u Pána svého a jim netřeba se báti, aniž rmoutiti se.

(278) Vy, kteří jste uvěřili, bojte se Boha a zanechte poslední zbytky lichvaření, jste-li věřícími.

(279) A neučiníte-li tak, připravte se na vypovězení války vám Bohem a prorokem jeho: káti-li se budete, zůstanou vám kapitály vaše. Nebudete utiskovati a nebudete utiskováni.

(280) Je-li dlužník váš v nesnázi, vyčkejte, až usnadněno bude mu zaplacení dluhu: však odpustíte-li mu dluh jeho v podobě almužny, bude to lepším pro vás, dovedete-li si to uvědomiti.

(281) Bojte se dne, kdy navrátíte se k Bohu; tehdy odměněn bude každý podle zásluh svých a nebudou zkráceni.

(282) Vy, kteří jste uvěřili, uvázali-li jste se v dluh na určitou lhůtu, poznamenejte to písemně a nechť sepíše písař spravedlivě ujednání a tom mezi vámi: a nechť nezdráhá se písař tak učiniti, jak naučil jej Bůh. Nechť píše a nechť diktuje mu dlužník: a nechť bojí se Boha, Pána svého. a ničeho nestrhne; a kdyby ten, jenž dluhuje, byl hloupý neb slabý a nebyl s to, aby diktoval sám, nechť diktuje zástupce jeho spravedlivě. A zavolejte z mužů svých dvou svědků a není-li dvou mužů, tedy jednoho muže a dvě ženy z těch, které uznáte vhodnými za svědky: aby, kdyby jedna z nich pozapomněla, druhá mohla ji na to upamatovati. A svědkové nemají zdráhati se svědčiti, kdykoliv byli by předvoláni. Nepřezírejte nikdy poznamenati půjčku písemně, ať malá jest či velká, s udáním lhůty splatnosti: způsob tento spravedlivějším jest u Boha, příhodnějším pro svědectví a jistějším pro předejití všem pochybnostem. Vyjma případu, kdy zboží leží před vámi a můžete předávati si je z ruky do ruky: nebudete míti viny, když o tom ničeho nepoznamenáte písemně. A béřte si svědky k obchodům svým a neubližujte ani písaři, ani svědkovi: učiníte-li tak, dopouštíte se tím zlého činu. Bojte se Boha a Bůh poučí vás, neboť Bůh jest vševědoucí.

(283) A jste-li na cestě a nenaleznete písaře, vezměte zástavu: však svěříte-li jeden druhému něco, nechť ten, jemuž věc ta byla svěřena, odvede tuto v pořádku: a nechť bojí se Boha, Pána svého. A nezdráhejte se vydati svědectví: kdožkoli skrývá svědectví, zlý jest srdcem. A Bůh ví o všem, co činíte.

(284) Bohu přináleží vše, což na nebi jest i na zemi: přiznáte-li neb skryjete-li co v nitru svém, Bůh účtovati bude. s vámi o všem a odpustí, komu bude chtíti a potresce, koho bude chtíti , neboť Bůh jest všemohoucí.

(285) Uvěřil prorok v cožkoli zjeveno mu bylo Pánem jeho a z věřících každý uvěřil v Boha a anděly jeho a Knihy jeho a proroky jeho: nečiníme rozdílu mezi proroky jeho. Řekli: „Slyšeli jsme a uposlechli jsme: o odpuštění tvé, Pane náš, prosíme tě a k tobě vede cesta naše.

(286) Nepřetěžuje Bůh nikterou duši nad síly její: zásluhy, jichž dobyla si a viny, jichž dopustila. se, budou jí spočteny. Pane náš, nebéř nám za zlé viny pošlé ze zapomnění neb omylů našich. Pane náš, nevkládej na bedra naše břemene jež ukládal’s těm, kteří předešli nás: a neukládej nám břemen nad síly naše. Smaž hříchy naše a odpusť nám a slituj se nad námi; tys svrchovaným Vládcem naším: dopomoz nám tedy k vítězství nad lidem nevěřícím!“