Makkan

Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.

(1) Při oněch, v řadách SEŘAZENÝCH.

(2) a odháněním odhánějících,

(3) a Napomenutí Čtoucích,

(4) přisahám: zajisté Bůh jest jeden,

(5) Pán nebes i země a všeho, což mezi nimi jest a Pán východů.

(6) Zajisté pak ozdobili jsme nejspodnější nebe zdobou hvězd:

(7) též na ochranu proti všem zlým duchům odbojným,

(8) (aby) nenaslouchali tomu, co děje se ve shromáždění nejvyšším, neb metáno jest na ně se všech stran,

(9) odháněni jsou a (schystán) jest jim trest trvalý:

(10) a který z nich pochytí úryvek z porady, pronásledován jest šlehem plamenným.

(11) Vyptej se jich, kdo silnějšího jest stvoření; zda oni neb ti, jež stvořili jsme? Zajisté přec stvořili jsme je z hlíny tvárné!

(12) Ano, ty divíš se, a oni žert si tropí:

(13) neb když napomínáni jsou, nejsou si toho pamětlivi:

(14) a když vidí znamení, jen vysmívají se,

(15) řkouce: „Totoť jest pouze kouzlo zjevné:

(16) Zdaž, když zemřeme, v prach a kosti byvše obráceni, opět že budeme vzkříšeni?

(17) A taktéž otcové naši předešlí?“

(18) Rci: „Ano, a poníženi budete!“

(19) Pouze jednou zazní vřesknutí (trouby) a hle, prohlédnou!

(20) A řeknou: „Běda nám, totoť den jest odplaty:

(21) totoť den jest rozsouzení, jejž vylhaným nazývali jste.“

(22) (Řekne Bůh): „Shromážděte nepravostné i ženy jejich a to, co uctívali

(23) vedle Boha: a uveďte je na stezku k peklu:

(24) pak zastavte je, neb vyslýcháni budou.

(25) Proč tedy nepomáháte si navzájem?“

(26) Naopak, v den onen poddají se (Bohu)

(27) a přiblíživše se k sobě navzájem, budou činiti si vzájemné dotazy,

(28) řkouce (jedni): „Vyť zajisté přicházeli jste k nám se strany pravé,“

(29) však řeknou (druzí): „Nikoliv, vy nevěřili jste v nás,

(30) a my neměli jsme moci nad vámi: naopak, vy byli jste lidem svévolným —

(31) i splnil se nad námi rozsudek Pána našeho: myť zajisté okusíme (jej).

(32) Zlákali jsme vás, neb i my byli jsme zlákáni.“

(33) V den onen budou (tedy) v trestu spolčeni!

(34) Zajisté pak takto naložíme s provinilci,

(35) neboť byli, když řečeno jim bylo: „Není boha, kromě Boha,“ pýchou naduti,

(36) a říkali: „Zdaž opustíme bohy své pro básníře bláznivého?“

(37) Naopak, on s pravdou přišel a potvrdil posly předešlé:

(38) vy pak dojista okusíte trestu bolestného:

(39) a nebudete odměněni jinak, než dle skutků svých —

(40) vyjma služebníků božích upřímných!

(41) Těm dostane se darů již řečených:

(42) (chutného) ovoce; a budou poctěni

(43) v zahradách (rajských) rozkošných,

(44) na pohovkách proti sobě sedíce.

(45) Obcházeni budou s číší (pití) z pramene:

(46) (pití) čistého a příjemného pijícím:

(47) v něm tíhy nebude, aniž se jím opojí.

(48) Vedle nich (děvy) budou velkých očí, zrak (cudně)klopící,

(49) (s líčky bílými) jak vejce chráněná.

(50) I přiblíživše se k sobě navzájem, budou činiti si dotazy vzájemné.

(51) „Řekne jeden z nich: „Jáť měl jsem druha (věrného),

(52) jenž říkával mi: ‚Jsi jedním z těch, kdož věří v to?

(53) Že až zemřeme, prach jsouce a kosti, budeme souzeni?‘“

(54) Řekne pak: „Zdaž chcete (tamto) pohlédnout?“

(55) I (sám) pohlédne a uprostřed pekla spatří jej.

(56) Tehdy řekne mu: „Při Bohu, málem byl bys zničil mne:

(57) a nebýti milosti Pána mého, byl bych jedním z jemu předvedených.

(58) Tedy (vskutku) již po druhé nezemřeme,

(59) vyjma zemření našeho prvého? A (vskutku tedy)nebudeme ztrestáni?

(60) Totoť zajisté velká jest blaženost!“

(61) Pro podobného cos nechť pracují pracující!

(62) Zdaž není toto lepším příbytkem, než strom Az-zaqqúm?

(63) Učinili jsme jej předmětem rozkolů mezi nepravostnými:

(64) jest to strom, jenž vyrůstá ze dna pekla:

(65) plody jeho jsou jako hlavy duchů zlých:

(66) však oni pojídati budou z nich a plnit jimi břicha svá:

(67) poté pak píti na ně budou vodu vařící:

(68) a nato navrátí se v pekla hloub:

(69) Viděli své otce bloudící

(70) a do šlépějí jejich vrhli se!

(71) Před nimi již byla zbloudila většina (národů)předešlých,

(72) ač poslali jsme k nim varovatele:

(73) a pohleď, jak (zlý) byl konec varovaných,

(74) vyjma služebníků božích upřímných!

(75) Kdysi volal k nám Noe — a my nejlepší jsme z vyslyšujících —

(76) i zachránili jsme jej a rodinu jeho z velké úzkosti:

(77) a učinili jsme potomstvo jeho (jedinými) pozůstalými,

(78) a zůstavili jsme proň v potomstvu

(79) pozdrav: „Pokoj budiž Noemovi ve světech veškerých!“

(80) Takto zajisté odměňujeme (lid) dobřečinící;

(81) onť byl pak jedním ze služebníků našich věřících.

(82) Poté jsme utopili všechny ostatní.

(83) Zajisté pak jeho víry byl (též) Abraham,

(84) když přinesl Pánu svému srdce celistvé,

(85) když, řekl otci a lidu svému: „Co vlastně uctíváte?

(86) Zdaž lživě božstva vedle Boha chcete mít?

(87) A co mníte tedy o Pánu světů všech?“

(88) I vrhl pohled jeden ke hvězdám,

(89) a řekl: „V pravdě jsem nemocen.“

(90) I odvrátili se od něho a odešli.

(91) Poodešel pak k božstvům jejich, řka: „Což nejíte?

(92) Proč nepromluvíte?“

(93) Poodešel pak k nim a udeřil je pravicí.

(94) I přiběhli k němu úprkem.

(95) Řekl: „Zdaž uctívati budete, co sami tesáte?

(96) A přec Bůh vás stvořil, i to, co děláte!

(97) Řekli: „Postavte proň hranici a v plamen žhoucí vrzte jej.“

(98) Tak léčku chtěli nastrojiti mu, však ponížili jsme je.

(99) Řekl Abraham: „Já utíkám se k Pánu svému, jenž (správně) povede mne:

(100) Pane můj, dej mi (syna), jednoho ze spravedlivých.“

(101) I zvěstovali jsme mu mládence povahy laskavé:

(102) a když dospěl věku, v němž pracovati mohl s ním, řekl: „Synáčku můj, zajisté viděl jsem ve snu, že mám tě obětovati: hle, co mníš?“ Řekl (syn): „Otče můj, učiň to, což nakázáno bylo ti: shledáš, bude-li chtíti Bůh, že jsem z trpělivých.“

(103) A když oba odevzdali se do vůle boží, a položil jej čelem dolů,

(104) zavolali jsme naň: „Ó Abrahame!

(105) Tys uvěřil svému vidění: zajisté takto odměňujeme (lid) dobře činící.

(106) V pravdě byla to (jen) zkouška zjevná.“

(107) I vykoupili jsme (syna jeho) obětí velkou,

(108) a zůstavili jsme proň v potomstvu

(109) (pozdrav): „Pokoj budiž Abrahamovi!“

(110) Tak odměnujeme (lid) dobře činící,

(111) neb byltě ze služebníků našich věřících.

(112) I zvěstovali jsme mu Isáka, proroka ze spravedlivých.

(113) A požehnali jsme mu a Isákovi: mezi potomstvem jich pak někteří dobře činí, jiní zas zjevně prohřešují se proti sobě samým.

(114) A kdysi dobrodiním zahrnuli jsme Mojžíše a Árona,

(115) a zachránili jsme je oba i lid jejich z trýzně převelké:

(116) a pomohli jsme jim i byli vítězni:

(117) a dali jsme jim Písmo přejasné:

(118) a vedli jsme je ke stezce přímé:

(119) a zůstavili jsme jim v potomstvu

(120) (pozdrav): „Pokoj budu Mojžíšovi a Áronovi!“

(121) Takto pak odměnujeme (lid) dobře činící,

(122) neb oba byli ze služebníků našich věřících.

(123) Též Eliáš byl jedním z našich poslaných,

(124) když řekl lidu svému: „Což nebudete báti se?

(125) Zdaž uctívati budete Ba’la a zanecháte nejlepšího ze stvořitelů?

(126) Boha, Pána svého a Pána otců vašich předešlých?“

(127) Však lhářem nazvali jej a (před nás) jistě předvedeni budou,

(128) vyjma služebníků božích upřímných.

(129) A zůstavili jsme proň v potomstvu

(130) (pozdrav): „Pokoj budiž Eliášovi!“

(131) Tak v pravdě odměňujeme (lid) dobře činící,

(132) neb on byl ze služebníků našich věřících.

(133) Též Lot byl jedním z našich poslaných,

(134) když zachránili jsme jej a rodinu jeho veškerou,

(135) vyjma stařeny, jež omeškala se.

(136) Pak zhubili jsme (všechny) ostatní.

(137) V pravdě kol obydlí jich za jitra chodíte

(138) i za večera: což nepochopíte?

(139) Též Jonáš byl jedním z našich poslaných,

(140) když uchýlil se na loď přeplněnou

(141) a vrhl los a byl jím odsouzen:

(142) a ryba shltla jej, neb vinu měl.

(143) A kdyby nebyl býval z těch, kdož chvály pějí nám,

(144) byl by dlel v břiše jejím až do dne vzkříšení.

(145) Vyvrhli jsme jej pak na pustý břeh, chorého:

(146) a dali jsme vzrůsti nad ním keři tykvovému.

(147) Pak poslali jsme jej ke stu tisícům, neb více snad:

(148) i uvěřili: a popřáli jsme (radosti života) jim dočasně.

(149) Vyptej se jich, zda má Pán tvůj dcery, neb zda syny má?

(150) A stvořili-li jsme anděly ženami? A svědky toho byli-li?

(151) Což neříkají jen ze své lživosti,

(152) že Bůh děti zplodil? Zajisté lháři jsou!

(153) Byl by dal přednost dcerám před syny?

(154) Jak přijde to, že takto soudíte?

(155) Což si toho nerozvážíte?

(156) Neb máte k tomu zjevné zmocnění?

(157) Přineste tedy Knihu svou, jste-li pravdomluvnými!

(158) A učinili Boha spříbuzněným s Džinny: nicméně dobře vědí Džinnové, že sami budou (Bohu) předvedeni.

(159) Chválen budiž Bůh (daleko) nad to, co o něm vykládají,

(160) kromě služebníků božích upřímných.

(161) Však zajisté vy a to, co uctíváte,

(162) nebudete s to, abyste se proti němu vzbouřili,

(163) vyjma toho, jenž hřát bude se v žárném plameni.

(164) Není nikoho mezi námi, jenž neměl by místo určené;

(165) zajisté my pak SEŘAZUJEM’ SE;

(166) zajisté my pak chvály pějeme.“

(167) A přece ještě oni říkají:

(168) „Kdybychom byli měli Napomenutí od předků svých,

(169) byli bychom služebníky Boha upřímnými.“

(170) A přece v ně nevěří! Však (dobře) zvědí!

(171) Již dříve dali jsme slovo své služebníkům námi poslaným,

(172) že pomoc svoji dáme jim,

(173) a že voje naše pro ně zvítězí.

(174) Odvrať se tedy od nich dočasně

(175) a pozoruj je: též oni spozorují!

(176) Chtějí snad uspíšiti (na se) trest náš?

(177) Když spadne na ně v jejich ohradách, špatné to bude jitro pro varované!

(178) Odvrať se tedy od nich dočasně,

(179) a pozoruj: též oni spozorují!

(180) Chválen budiž Pán tvůj, Pán moci (vší), nade vše, co o něm vykládají,

(181) a pokoj budiž jeho poslaným:

(182) a chvála Bohu, Pánu světů veškerých!