Makkan

Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.

(1) Há. Mím.

(2) Seslání od Milosrdného, Slitovného!

(3) Kniha, jejíž znamení ROZDĚLENA byla jako Korán arabský pro lid vědoucí:

(4) (aby byl) věštitelem a varovatelem — však většina jich vzdaluje se a nenaslouchá.

(5) A říkají: „Zastřena jsou srdce naše před tím, k čemu zveš nás: a v uších našich tíha jest: mezi námi a tebou jest clona. Dělej si, (jak chceš): my (též tak) dělati si budeme.“

(6) Rci: „Jáť zajisté pouze jsem člověk, jako vy: vnuknuto pak mi jest, že Bůh váš jest jen Bohem Jediným! Kráčejte tedy přímo k němu a proste jej za odpuštění — a běda mnohobožcům!

(7) Těm, kteří nedávají (povinné) almužny a v život budoucí již nevěří!

(8) Těm pak, kdož uvěřili a konají dobré skutky, zajisté připadne odměna bezvýhradná.“

(9) Rci: „Zdaž nechcete věřiti v toho, jenž stvořil zemi ve dvou dnech a činiti mu chcete rovné? Onť Pánem jest veškerenstva!

(10) On učinil na ní temena hor, a požehnal jí, a ustanovil po ní různé potraviny ve čtyřech dnech, rovným dílem pro (všechny) žádající.

(11) Pak vznesl se na nebe, jež bylo pouhým dýmem, a řekl jemu i zemi: „Pojďte ke mně, ať poslušné již, či proti vůli své.“ I řekly nebe i země: „K tobě jdeme, poslušně!“

(12) I ustanovil je na sedmero nebes ve dvou dnech, a vnukl každému nebi činnost jeho: a ozdobili jsme nebesa nejspodnější pochodněmi a strážci takovéto bylo určení Mocného, Vševědoucího!“

(13) A když odvrátí se, rci: „Varuji vás před úderem bouřným, podobným onomu, jenž zachvátil (kmeny) ‘Ád a Tsemúd!“

(14) Když přišli k nim proroci jejich zpředu jich i ze zadu, nabádajíce je, aby nevzývali ničeho, kromě Boha, řekli: „Kdyby byl chtěl Pán náš, byl by seslal anděly; myť zajisté v to, s čím posláni jste byli, nevěříme.“

(15) Pokud se týče (kmene) ‘Ád, pyšně chovali se v zemi beze všeho oprávnění, a řekli: „Kdož mocnějším nás jest silou?“ Což neviděli, že Bůh to byl, jenž stvořil je, a že tedy on byl mocnějším jich (silou)? Znamení naše pak popírali.

(16) I poslali jsme na ně vichr bouřný ve dnech zlověstných, abychom dali okusiti jim trestu potupného v životě pozemském: však trest života budoucího potupnější bude a nebude jim pomoženo.

(17) A pokud se týče (kmene) Tsemúd, dali jsme mu (dobré) vedení; však raději měl slepotu, než dobré vedení — pročež zachvátil je úder bouřný trestu hanlivého za to, co vydobyli si.

(18) Zachránili jsme pak ty, kdož uvěřili a báli se Boha.

(19) A (přijde) den, kdy shromážděni budou nepřátelé Boha k ohni, jdouce v řadách;

(20) a když dojdou k němu, dosvědčí proti nim sluch i zrak i kůže jejich to, co byli činili.

(21) A řeknou kůžím svým: „Proč svědčíte proti nám.“ Řeknou: „Dal výřečnost nám Bůh; ten, jenž dal výřečnost všemu: onť stvořil vás po prvé a k němu budete navráceni.

(22) A nemohli jste ukrýti se tak, aby nesvědčily proti vám sluch a zrak váš, a kůže vaše; nýbrž mnili jste, že Bůh neví mnoho z toho, co činíte.

(23) A tato domněnka vaše, kterou měli jste o Bohu, zničila vás: a stali jste se z oněch, již záhubě propadli.“

(24) A i kdyby nyní trpělivě vyčkávali, přece obydlím jejich bude oheň (pekelný); a i kdyby prosili o prominutí, nebude prominuto jim.

(25) Přisoudili jsme jim pak (věrné) soudruhy i zkrášlili ve zracích jejich, cokoliv před nimi bylo i co vzadu. A pronesen byl nad nimi (právem) rozsudek, jaký (pronesen byl) nad sbory Džinnů a lidí, které zašly před nimi: zajisté záhubě propadli.

(26) A říkají ti, kdož neuvěřili: „Nenaslouchejte tomuto Koránu a přehlušte jej hovorem, abyste možná překonali (čtoucí jej).“

(27) Však dojista dáme okusiti těm, kdož neuvěřili, trestu přísného, a dojista odměníme je dle nejhorších skutků jejich.

(28) Takováto jest odměna nepřátel Boha: oheň jim schystán jest! V něm přebývání bude jim věčné, odměnou za to, že znamení naše popírali.

(29) A řeknou (pak) ti, kdož neuvěřili: „Pane náš, ukaž nám ty, kdož zavedli nás, z Džinnů a lidí: hodíme je, jedny i druhé, pod nohy naše, aby byli z nejspodnějších!“

(30) Zajisté pak na ty, kdož říkají: „Pánem naším jest Bůh,“ a poté béřou se přímo k němu, sestupují andělé,(říkajíce jim): „Nebojte a nermuťte se, nýbrž radujte se ze zahrady (ráje), jež slíbena byla vám!

(31) My ochránci jsme vašimi v životě pozemském i budoucím: budete míti v ní, cožkoli žádají si duše vaše, vše, oč si požádáte,

(32) jako pohostinství Odpouštějícího, Milosrdného!

(33) Kdo, krásněji mluví toho, jenž vzývá Boha, a koná dobré skutky, a praví: „Jsem jedním z odevzdaných do vůle boží?“

(34) Nejsou rovny si (skutky) dobré a špatné. Odplácej (špatné) tím, co jest lepší: a hle, ten, mezi nímž a tebou bylo nepřátelství, jako by stal se ti přítelem vřelým.

(35) Avšak nedosáhnou tohoto leda ti, kdož trpělivě vytrvávají: a nedosáhne toho leda ten, jenž štěstí má velké.

(36) A kdyby rozjitřilo tě nějaké svádění Satanovo, hledej útočiště u Boha, neb on všeslyšící jest, vševědoucí.

(37) Ze znamení jeho jsou den a noc, a slunce a měsíc: pročež nepadejte na tváře své před sluncem ani před měsícem, nýbrž padejte na tváře své před Bohem, jenž stvořil je oba, chcete-li jej uctívati.

(38) A jsou-li pyšni? — za to ti, kdož jsou u Pá na tvého, pějí chválu jeho nocí i dnem a neunavují se!

(39) A ze znamení jeho jest, že vidíš zemi schlíplou: však když sešleme na ni vodu, vzpruží se a vzedme. Zajisté ten, jenž vzkřísil ji, jest též křisitelem mrtvých, neboť on nade všemi věcmi moc má.

(40) Ti, kteří zneuznávají znamení naše, nejsou skryti nám — a zdaž ten, jenž vržen bude v oheň (pekelný), bude lépe na tom, než ten, kdo přijde v bezpečí vstříc dnu zmrtvýchvstání? Čiňte si, (jak chcete): Bůh zajisté skutky vaše (dobře) obzírá.

(41) Zajisté ti, kdož neuvěřili v Napomenutí, když přišlo jim — a přece v pravdě jest to Kniha skvostná!

(42) Nedostihne jí marnost, ni zpředu, ni ze zadu: (jest to)seslání Moudrého, Chvály hodného!

(43) Nic není ti říkáno, co by nebylo bývalo říkáno prorokům před tebou: zajisté pak Pán tvůj má v moci odpuštění, ale též trest bolestný.

(44) A kdybychom byli učinili jej Koránem cizojazyčným, byli by říkali: „Proč nebyla ROZDĚLENA nám znamení jehož (Korán) cizojazyčný a (lidu) arabskému?“ Rci: „Onť pro ty, kdož uvěřili, Vedením jest a vyléčením, a pokud se týče těch, kdo nevěří, v uších jejich jest tíha a jsou vůči němu slepi: na ně voláno jest z místa dalekého.“

(45) A kdysi již dali jsme Mojžíšovi Knihu a mínění o ní rozešla se; nebýti pak slova předeslaného Pánem tvým, bylo by bývalo již rozsouzeno mezi nimi: neb zajisté byli ohledně Knihy v pochybnosti podezřívané.

(46) Kdokoli činí dobro, činí tak ve prospěch své duše: a kdokoli činí zlo, tedy proti ní: a Pán tvůj jistě neukřivďuje služebníkům svým.

(47) Jemu připadá vědomost o hodině (soudu): a není ovoce, jež vzešlo by ze sémě svého, aniž počne, neb porodí samice, bez vědomí jeho. A v den, kdy (Bůh) zavolá na ně: „Kde jsou ti společníci moji?“, řeknou: „Ujišťujeme tě, že není mezi námi nikoho, kdo dosvědčil by (to).“

(48) A ztratí se jim ti, které vzývali před tím; oni pak dovtípí se, že není pro ně útulku.

(49) Neunavuje se člověk prosením o dobro; však když dotkne se jej zlo, tu zoufalý jest, malomyslný.

(50) A když okusiti dáme mu milosrdenství svého po protivenství, jimiž dotčen byl, říká jistě: „To (právem)patří mi, a nemyslím, že hodina (soudu) přijde; a i kdybych navrácen byl k Pánu svému, dostane se mi u něho krásného (úděle).“ Však my dojista zpravíme ty, kdož neuvěřili, ohledně skutků jejich; a dojista okusiti dáme jim trestu přísného.

(51) A když milosti své popřáli jsme člověku, odvrací se a vzdaluje se stranou: když pak dotkne se jej zlo, modlitba jeho široká jest (a dlouhá).

(52) Rci: „Co míníte? Je-li tato Kniha od Boha a neuvěříte-li v ni, kdo zbloudilejším jest onoho, jenž v rozkolu jest dalekém?“

(53) Ukážeme jim znamení svá v končinách různých a na nich samých, až jasně ukázáno jim bude, že (tato Kniha)jest pravdou. Což nepostačilo (říci), že Pán tvůj jest svědkem věcí všechněch?“

(54) Ó zajisté v pochybnosti jsou ohledně setkání s Pánem svým! Ó zajisté on obklopuje (věděním) věci všechny!