Makkan

Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.

(1) SÁD. Při Koránu, v němž jest napomenutí,

(2) věru ti, kdož neuvěřili, jednají zpupně a odbojně!

(3) Kolik zahladili jsme pokolení před nimi! Volali sice (o slitování), však nebyla to již doba k uniknutí.

(4) Diví se, že přišel jim varovatel ze středu jejich; a říkají nevěřící: „Toť kouzelník jest, velký lhář!

(5) Cože? On činí božstva Bohem Jediným? Toť věru věc jest údivná!“

(6) A oddálili se předáci jejich, (řkouce): „Jděte a vytrvejte trpělivě při božstvech svých! Toť věru věc jest vyžadovaná.

(7) Neslyšeli jsme ničeho podobného v náboženství předešlém: Toť věru jest jen šejdířství!

(8) Jemu (jedinému) mezi námi že bylo sesláno Napomenutí?“ Ano, oni pochybují ohledně Napomenutí mého: ano, uvěří, až okusí trestu mého!

(9) Což oni mají pokladnice milosrdenství Pána svého, Mocného, Obdarovatele?

(10) Což jim přináleží panství nebes a země a všeho, což mezi oběma jest? Nechť tedy vystoupí vzhůru po provazech!

(11) Vojsko jakékoliv tam poraženo bude spojenců.

(12) Před nimi již lháři nazvali proroky lid Noemův, a (kmen) ‘Ád, a Farao, jenž kůly měl!

(13) A (kmen) Tsemúd, a lid Lotův, a obyvatelé Al-Aika tito (všichni) spojenci byli;

(14) všichni jen lháři zvali proroky: a trest po právu byl vykonán!

(15) A nač tito zde čekají než na zavřesknutí jediné, jemuž nebude odkladu?

(16) A (přece ještě) říkají: „Pane náš, urychli nám podíl náš, přede dnem súčtování!“

(17) Strp, co říkají, a pomni služebníka našeho Davida, muže silného, jenž často (kajícně k nám) obracel se:

(18) jak přiměli jsme hory, aby s ním chválily nás s večerem i v zoře východu:

(19) a ptactvo, jež shromažďovalo se kol něho a všechno k němu navracelo se.

(20) Jak upevnili jsme království jeho a dali jsme mu moudrost a (bystré) sporů rozsuzování.

(21) Zdaž došla tě zpráva o sporu oněch dvou, když přelezli zeď výklenku?

(22) Když objevili se před Davidem a on lekl se jich, řekli: „Neboj se, jsme dva ve sporu, z nichž jeden učinil příkoří druhému. Rozsuď mezi námi dle pravdy, nejsa stranickým, a uveď nás na stezku rovnou.

(23) Toto jest bratr můj; měl devadesát devět ovcí, já pouze jedinou měl; i řekl mi: ‚Dej mi ji v opatrování.‘ A nyní přemohl mne ve sporu o ni.“

(24) Řekl David: „Onť bezpráví ti učinil, žádaje tě o tvoji ovci, aby připojil ji k ovcím svým. A v pravdě mnoho společníků činí si navzájem příkoří, vyjma těch, kdož uvěřili a konali dobré skutky, však jak malý jest (počet)těchto!“ Dovtípil se pak David, že zkoušeli jsme jej pouze tímto; i prosil za odpuštění Pána svého, a padl na kolena svá a kál se.

(25) I odpustili jsme mu to, a má u nás místo blízké, a krásné přebývání.

(26) Ó Davide, učinili jsme tě náměstkem svým na zemi: pročež rozsuzuj mezi lidmi dle pravdy, a nenásleduj choutek svých, neb (jinak) zavedou tě od stezky boží. Těm pak, kdož zbloudí od stezky boží, schystán jest trest přísný za to, že zapomněli na den súčtování.

(27) A nestvořili jsme nebe a zemi a cožkoli mezi nimi jest, zbytečně. Tak mní jen ti, kdož neuvěřili: a běda těm, kdož neuvěřili, před ohněm (pekelným)!

(28) Zdaž postavíme ty, kdož uvěřili a konali dobré skutky, na roveň těm, kteří spoušť tropí v zemi? Anebo věřící postavíme na roveň bezbožníkům?

(29) Kniha, již seslali jsme ti, požehnána jest: aby přemítali o znameních jejích a pamětlivi jich byli lidé (pronikavého) rozumu.

(30) A dali jsme Davidovi Šalamouna: výborný to služebník (náš), jenž rád (k nám) obracel se.

(31) (Pomni), když předvedeni mu byli jednoho večera dva bujní ořové:

(32) i řekl: „V pravdě miloval jsem milování statků (pozemských) nad vzpomínání na Pána svého, až (slunce)zašlo za závoj (noci).

(33) Přiveďte je zpět přede mne!“ I počal utínati jim nohy a šíje.

(34) Taktéž zkoušeli jsme Šalamouna, vrhnuvše na trůn jeho mrtvolu: poté (kajícně k nám) obrátil se,

(35) řka: „Pane můj, odpusť mi a dej mi království, jež nebude příslušeti nikomu po mně; neb tys (štědrým)obdarovatelem.“

(36) A podrobili jsme mu vítr, aby vál dle rozkazu jeho, klidně kam on jej nařídil:

(37) a zlé duchy, stavitele a potápěče;

(38) jakož i jiné, připoutané k sobě řetězy.

(39) „Totoť jest dar náš: obdařuj, neb odnímej, bez skládání účtů.“

(40) onť pak má u nás místo blízké a krásné přebývání.

(41) A vzpomeň (též) služebníka našeho Joba, když volal k Pánu svému: „V pravdě stihl mne Satan (zlou) nemocí a mukami!“

(42) „Dupni nohou: toto jest ti k omývání chladivému a k pití.“

(43) A dali jsme mu (zpět) rodinu jeho, přidavše mu ještě jednou tolik z milosrdenství svého a jako napomenutí pro lidi (pronikavého) rozumu.

(44) (Řekli jsme mu): „Vezmi v ruku svou svazek (listů palmových) a udeř jím a neporuš přísahy své.“ V pravdě Pak shledali jsme jej trpělivým; výborný to služebník, jenž často (kajícně k nám) obracel se!

(45) Vzpomeň též služebníka našeho Abrahama a Isáka a Jakuba, mužů silných a prozíravých.

(46) Zajisté očistili jsme je čistou (vlastností): připomínáním si obydlí (věčného).

(47) Oni pak jsou u nás mezi vyvolenými a dobrými.

(48) A vzpomeň Ismaele a Elisea a Dzu-l-Kifla: ti všichni byli z dobrých.

(49) Totoť jest Napomenutí: zajisté pak bohabojným dáno bude přebývání krásné:

(50) zahrady Edenu, s otevřenými jim branami:

(51) v nich spočívati budou (na pohovkách) a objednávati si ovoce hojné i pití:

(52) a vedle nich budou děvy velkých očí, zrak (cudně)klopící, stejného s nimi věku.

(53) „Toto jest, co slíbeno vám bylo v den súčtování.“

(54) „Zajisté, totoť jest výživa naše, jež nikdy se nevyčerpá.“

(55) Tak! Však svévolným zajisté dáno bude obývání zlé:

(56) peklo, v němž péci budou se: jak hrozné to (bude)místo odpočinku!

(57) Tak! Nechť okusí jej: vody vroucí a hnisu,

(58) a jiných věcí druhu podobného.

(59) „Tento sbor dolů zajisté vržen bude střemhlav s vámi. Nebude dáno jim přivítání, neboť pečeni budou v ohni!“

(60) Řeknou: „Naopak, vám nebude dáno přivítání! Vy předem schystali jste toto nám: a bídné jest to přebývání!“

(61) A řeknou pak: „Pane náš, těm, již schystali nám toto, rozmnož dvojnásob muka v ohni!“

(62) A řeknou: „Jak to přijde, že nevidíme mužů, jež počítali jsme mezi zlé,

(63) a z nichž šprým tropili jsme si? Nebo snad, přehlédli je (naši) zrakové?“

(64) Ano, toto jest pravda: tak zajisté, hádati se budou obyvatelé ohně.

(65) Rci: „Jáť pouze jsem varovatelem: a není jiného Boha, kromě Boha Jediného, Vítězného,

(66) Pána nebes i země, a všeho, cožkoliv mezi nimi jest, Mocného, Odpouštějícího!“

(67) Rci: „Totoť zvěst jest velká,

(68) a vy odvracíte se od ní!

(69) Neměl jsem nijaké vědomosti o shromáždění nejvyšším, když spor vedli v něm,

(70) však toto vnuknuto bylo mi jen proto, že varovatelem jsem zjevným;

(71) když řekl Pán tvůj k andělům: ‚Jáť stvořím člověka z hlíny:

(72) a až urovnám jej a vdechnu v něho z ducha svého, padněte před ním na tváře své.‘

(73) I padli na tváře své andělé, všichni vesměs,

(74) vyjma Iblíse, jenž zpyšněl a stal se zatvrzelým. Řekl (Bůh): ‚Iblísi, co zabránilo ti, abys padl na tvář svou, před tím, co stvořil jsem rukama svýma?

(75) Zpyšněl’s, či z vyšších jsi?‘

(76) Řekl: ‚Jsem lepším jej: mne stvořil’s z ohně a jej stvořil’s z hlíny.‘

(77) Řekl (Bůh): ‚Vyjdi odsud: kamenován jsi

(78) a nad tebou stojí zlořečení mé až do dne soudného.‘

(79) Řekl: ‚Pane můj, poshov mi, až do dne, kdy vzkříšeni budou.‘

(80) Řekl (Bůh): ‚Budiž poshověno ti,

(81) až do dne doby určené.‘

(82) Řekl: ‚Při moci své (přisám), že zavedu je veškeré,

(83) až na služebníky tvoje mezi nimi upřímné!‘

(84) Řekl (Bůh): ‚Při pravdě, a pravdu pronáším:

(85) dojista peklo tebou a těmi naplním, již následovat budou tebe, všechněmi.‘

(86) Rci: ‚Nežádám si od vás za to odměny, aniž jsem z těch, kdož béřou na se (úkol) přílišný.

(87) Tato (Kniha) pak napomenutím jest veškerenstvu:

(88) a dojista zvíte zvěst její po čase!‘“