Makkan

Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.

(1) Tá. Há.

(2) Neseslali jsme ti Korán, abys se trápil,

(3) nýbrž napomenutím těm, kdož bojí se:

(4) a sesláním od toho, jenž stvořil zemi a nebesa vysoká.

(5) Milosrdný na trůn svůj se posadil:

(6) jemu přináleží vše, což na nebi jest i na zemi, a cožkoliv mezi oběma jest i pod (půdou) země.

(7) Jsi-li hlasitý v mluvě, zbytečno to: neb on jistě zná řeč tajnou i co jest skryto.

(8) Bůh! není Boha, kromě něho: jemu přináležejí jména nejkrásnější.

(9) Zdaž došly tě děje Mojžíšovy?

(10) Když viděl oheň a řekl k lidu svému: „Posečkejte, neb v pravdě shlédl jsem oheň: snad budu moci přinésti vám z něho louč, aneb naleznu v tom ohni vedení.“

(11) A když přišel k němu, bylo naň zvoláno: „Ó Mojžíši! —

(12) Jáť zajisté jsem Pán tvůj: i sundej opánky své, neboť ve svatém’s údolí Tuwá.

(13) Jáť vyvolil si tě: i slyš, co vnuknuto ti bude:

(14) jáť zajisté jsem Bůh, není boha kromě mne: pročež uctívej mne a zachovávej modlitbu, abys vzpomínal na mne!

(15) Zajisté pak hodina (soudu) přijde — skorem byl bych již dal jí zjeviti se, abych odměnil každou duši dle skutků jejích.

(16) Nechť neodvrátí tě od víry v ni ten, kdo v ni nevěří a následuje choutky své, neb zhynul bys.

(17) A co jest to v tvé pravici, Mojžíši?“

(18) Řekl: „Toť hůl má, o niž opírám se a jíž srážím dolů listí pro ovce své a ještě jinak používám jí.“

(19) Řekl (Bůh): „Vrhni ji na zem Mojžíši.“

(20) I vrhl ji na zem, a hle! stal se z ní had plazící se.

(21) Řekl (Bůh): „Uchop ji a neboj se: my vrátíme ji v to, co byla prve.

(22) A vlož ruku svou v podpaží své: když vytáhneš ji, bude bílá, beze vší bolesti: toť druhé znamení.

(23) Abychom pak ukázali ti některé z našich znamení největších,

(24) jdi k Faraonovi, neb jedná svévolně.“

(25) Řekl Mojžíš: „Pane můj, uvolni hruď mou,

(26) a ulehči mi práci mou,

(27) a rozvaž uzel na jazyku mém,

(28) aby chápali řeč mou:

(29) a učiň mi rádce z lidu mého,

(30) Árona, bratra mého:

(31) opásej jím bedra má,

(32) a společníkem jej učiň v práci mé,

(33) abychom chváliti tě mohli často

(34) a vzpomínati na tě mohli často,

(35) neb ty dobře nás pozoruješ.“

(36) Řekl (Bůh): „Dáno jest ti, oč žádáš, Mojžíši,

(37) vždyť již dobrodiní jsme ti prokázali jindy,

(38) když vnuknuli jsme matce tvé, co vnuknuto jí bylo:

(39) ,Polož jej do, bedny a polož jej na moře: i vyvrhne jej moře na břeh, a ujme se jej nepřítel můj a nepřítel jeho.‘ A zahrnul jsem tě láskou svou, abys vychován byl pod zrakem mým.

(40) I šla sestra tvá a řekla: ,Mám ukázati vám ženu, jež kojiti jej bude?‘ Tak navrátili jsme tě matce tvé, aby zaradovala se a nermoutila se. Pak zabil’s kohosi a zachránili jsme tě z nesnáze a četnými zkoušeli jsme tě zkouškami: a pobýval’s po léta mezi lidem Madianským: pak přišel’s (sem z mého) určení, Mojžíši.

(41) A vychoval jsem tě pro sebe:

(42) jdi ty a bratr tvůj se znameními mými a neochabujte ve vzpomínání na mne.

(43) Jděte oba k Faraonovi, neb jedná svévolně,

(44) i mluvte k němu mluvou laskavou: snad rozmyslí si to, neb zalekne se.“

(45) Řekli: „Pane náš, obáváme se, že výstřednosti dopustí se proti nám, aneb svévole.“

(46) Řekl (Bůh): „Nebojte se, neboť já jsem s vámi oběma: slyším a vidím.

(47) Jděte k němu a rcete: ,Myť zajisté jsme posly Pána tvého: i pošli s námi syny Israele a netrap je. Ted přišli jsme k tobě se znamením od Pána tvého a pokoj budiž nad tím, jenž následuje vedení (pravé).

(48) Vnuknuto nám bylo, že zajisté trest čeká toho, jenž lháři nás nazývá a odvrací se.‘“

(49) Řekl (Farao): „A kdo jest Pánem vaším, Mojžíši?“

(50) Řekl: „Pánem naším jest ten, jenž každé věci dal tvar a pak vedl ji (správně).“

(51) Řekl (Farao): „A jak (smýšlela) pokolení dřívější?“

(52) Řekl: „Vědění o tom jest u Pána mého v Knize (věčné): nemýlí se Pán můj, aniž zapomíná.

(53) Onť učinil vám zemi kolébkou a naznačil vám na ní stezky: a seslal s nebe vodu a jí vzrůsti dáváme druhům rostlin různých:

(54) jezte a paste dobytčata svá! Zajisté v tomto znamení jsou těm, kdož rozumem jsou obdařeni.

(55) Z ní stvořili jsme vás a do ní navrátíme vás a z ní vyjíti vám dáme opětně.“

(56) A tak ukázali jsme na znamení svá veškerá: však vylhanými nazval je a odepřel jim víry.

(57) Řekl: „Zdaž přišel’s k nám, abys vypudil nás ze země naší svými kouzly, Mojžíši?

(58) Dojista pak předvedeme ti kouzla stejného druhu: ustanov tedy mezi námi a sebou schůzi: nezůstaneme pozadu my, aniž ty — za okolností stejných.“

(59) Řekl Mojžíš: „Schůze s vámi budiž v den zdobení a nechť shromáždí se lidé v poledne.“

(60) I odešel Farao a shromáždil kouzelníky své: poté přišel.

(61) I řekl jim Mojžíš: „Běda vám! Nevymýšlejte lží o Bohu, aby nezahladil vás trestem, neboť ztroskotali vždy ti, kdož tak činili.“

(62) I radili se mezi sebou v rozhovoru tajném.

(63) Řekli: „Tito dva jsou zajisté kouzelníky: chtějí vyhnati vás ze země vaší kouzly svými a odstraniti vaši nauku příkladnou.“

(64) Řekl Mojžíš: „Shromážděte jen kouzelníky své: pak seřaďte se: a jistě dobře povede se tomu dnes, kdo vyhrá.“

(65) Řekli: „Ó Mojžíši, vrhneš ty první hůl svou na zem, anebo my první ji vrhneme?“

(66) Řekl Mojžíš: „Tak jest, vrhnete vy první.“ A hle, provazy a hole jejich připadaly mu následkem kouzel jejich, jako by se plazily.

(67) I zachvěl se v duchu Mojžíš strachem.

(68) Řekli jsme mu (tehdy): „Neboj se, neboť ty vyhráš.

(69) I vrhni to, co v pravici své držíš: i požere to, co oni vyrobili, neboť co oni vyrobili, jest pouze lest kouzelníka; a nedojde dobrých výsledků kouzelník, kamkoli by přišel.“

(70) I padli kouzelníci úctou na tváře své a řekli: „Uvěřili jsme v Pána Áronova a Mojžíšova.“

(71) Řekl (Farao): „Zdaž uvěřili jste v něho dříve, než dovolil jsem? On zajisté jest náčelníkem vaším, který naučil vás kouzlům: pročež uřezati dám vám ruce a nohy pokřižmo, a dojista dám ukřižovati vás na pních datlovníků a tak dojista zvíte, kdo z nás dvou přísnějším jest v trestání a stálejším.“

(72) Řekli: „Nebudeme vážit si tebe nad to, co přišlo nám z jasných důkazů, aneb nad toho, jenž stvořil nás: i rozsuď si, jak chceš rozsouditi, však ty souditi můžeš jen ve věcech života pozemského.

(73) Myť pak zajisté uvěřili jsme v Pána svého, aby odpustiti mohl nám hříchy naše a kouzelnictví, k němuž donutil’s nás, neboť Bůh lepším jest a stálejším.“

(74) V pravdě ten, jenž přijde před Pána svého jako provinilec, schystáno má peklo: v něm ani nezemře, aniž bude žíti.

(75) Ale ten, jenž přijde k němu co věřící, konavší dobré skutky pro tyto připraveny jsou stupně nejvyšší:

(76) zahrady Edenu, pod nimiž řeky tekou, v nichž přebývati budou věčně: toto odměna bude bezúhonných.“

(77) A pak vnuknuli jsme Mojžíšovi: „Vyjdi ven se služebníky mými a proraz jim stezku v moři suchou: neboj se dostihnutí a nestrachuj se.“

(78) I pronásledoval je Farao s vojsky svými a zaplavila je moře záplava:

(79) tak zavedl Farao lid svůj v blud a neuvedl je na stezku (pravou).

(80) Synové Israele, tak zachránili jsme vás před nepřáteli vašimi a ujednali jsme s vámi schůzku na úbočí hory Sinai pravém a seslali jsme vám mannu a křepelky:

(81) požívejte z dobrých věcí, které potravou dali jsme vám však nebuďte v tom svévolnými, aby nepadl na vás hněv můj: neboť ten, na něhož padne hněv můj, zhyne.

(82) Ale zajisté velkým jsem v odpouštění k tomu, jenž kajícně obrací se ke mně a věří a koná dobré skutky a tím dobře jest veden.

(83) „Však co uspíšilo tvé oddálení se od lidu tvého, Mojžíši?“

(84) Řekl: „Oni jsou mi těsně v patách i přispěchal jsem k tobě, Pane můj, pro tvé zalíbení.“

(85) Řekl (Bůh): „Zajistéť na zkoušku postavili jsme lid tvůj po odchodu tvém: i v blud zavedl je As-Sámirí.“

(86) I vrátil se Mojžíš k lidu svému rozlícen, zkormoucen:

(87) řekl: „Lide můj, zdaž neslíbil vám Pán vás slib krásný? Či dlouhou již zdála se vám býti smlouva s Bohem, aneb chtěli jste, aby padl na vás hněv Pána vašeho proto, že nedodrželi jste slibu mně učiněného?“

(88) Řekli, „Nedodrželi jsme slibu ti učiněného nikoliv z našeho popudu, nýbrž přinuceni byli jsme, abychom snesli náklady šperků lidu a naházeli je v kupu, a tak vmetl je v oheň As-Sámirí. A vytáhl z něho pro ně tele ztělesněné, bučící, i řekli: „Totoť jest Bůh váš a Bůh Mojžíše, na kterého on zapomněl.“

(89) Což neseděli že neodvětilo jim mluvou, a že nemohlo jim způsobiti ani škody, ani prospěchu?

(90) Vždyť Áron jim byl již řekl dříve: „Lide můj, pouze na zkoušku jste postaveni jím: a Pánem vaším jest Milosrdný, pročež následujte mne a poslouchejte rozkazy mé.“

(91) Řekli: „Nepřestaneme uctívati je, dokud nenavrátí se Mojžíš.“

(92) Mojžíš řekl: „Ó Árone, co zbraňovalo ti, když viděls s je v bludu,

(93) abys mne následoval? Což neposlušen byl’s rozkazu mého?“

(94) Řekl: „Synu matky mé, necuchej vous můj a hlavu mou! Zajistéť obával jsem se, abys neřekl: „Rozštěpil jsi syny Israele a nedával’s pozor na nařízení mé.“

(95) A jak jest to s tebou, As-Sámirí?“

(96) Řekl: „Viděl jsem, co oni neviděli: i uchopil jsem hrst prachu ze šlépěje poslovy a vysypal jsem jej do telete: a takto ponukla mne duše má.“

(97) Řekl Mojžíš: „Odejdiž: a (trestem ti) v tomto životě budiž, abys říkal,,Nedotýkejte se mne!’ A zajisté bude ti dostáti (tak) slibu, kterého nebudeš moci nedodržeti. A pohleď na boha svého jemuž nepřestal’s býti oddán: myť dojista spálíme ho a do moře rozprášíme jako prach.

(98) Bohem vaším jest pouze Bůh (jediný), není boha kromě něho: onť zahrnuje všechny věci ve vědění svém.“

(99) Takovýmto způsobem vyprávíme ti děje minulé a dali jsme ti od sebe varování.

(100) Kdokoli odvrátí se od něho, ponese v den zmrtvýchvstání břímě,

(101) jež ponesou věčně a špatně ponese se jim v den zmrtvýchvstání:

(102) v den, kdy zatroubeno bude na roh a shromáždíme provinilce v den onen, osleplé:

(103) budou šeptati si navzájem mezi sebou: „Dleli jste na zemi jen deset dní.“

(104) My nejlépe však budeme věděti, co říci budou chtíti nejpříkladnější z nich, když řeknou: „Dleli jste na ní pouze jeden den.“

(105) A dotazovati budou se tě ohledně hor; i rci: „Rozpráší je Pán můj v prach

(106) a zůstaví je jako pláně srovnané:

(107) nespatříš v nich záhybu ni vlnitosti.

(108) V den onen následovati budou toho, jenž zavolá je a bez zatáček půjde vpřed: a poníží se hlasy před Milosrdným a slyšány budou jen kroky jejich.

(109) V den onen neprospěje přímluva, leda toho, jemuž dovolí to Milosrdný a schválí, aby mluvil.

(110) Onť ví, co před nimi jest a co za nimi: však oni nemohou obsáhnouti toho ve vědění svém.

(111) A poníženy budou tváře před Živým a Stálým a ztroskotá ten, jenž obtížen bude nepravostí.

(112) Však kdo konal dobré skutky a byl věřícím, tomu nebude třeba báti se ukřivdění, aniž ztráty.

(113) Takovýmto způsobem seslali jsme jej jako Korán arabský a rozmanité rozsili v něm hrozby: aby báli se Boha, a aby vzbudil v nich vzpomínání.

(114) Pročež povýšen budiž, Bůh, Král, Pravda! Nespěchej s Koránem dříve než dokončeno ti bude vnuknutí jeho a rci: „Pane můj, rozmnož mne věděním!“

(115) Kdysi učinili jsme již smlouvu s Adamem, však zapomněl ji a nenašli jsme v něm (pevného) rozhodnutí.

(116) A když řekli jsme andělům: „Padněte před Adamem na tváře své,“ učinili tak všichni, vyjma Iblíse, jenž se vzepřel.

(117) I řekli jsme Adamovi: „Adame, totoť nepřítel jest tvůj a ženy tvé: nechť tedy nevypudí vás ze zahrady ráje a nestanete se zbědovanými.

(118) Zajisté (dáno) jest ti, abys nehladověl v ní, aniž chodil nahý:

(119) a abys nežíznil v ní, aniž trpěl horkem.“

(120) I našeptal mu Satan, řka: „Adame, zdaž ukáži ti strom věčného života a panství, jež nikdy nepomine?“

(121) I pojedli z něho oba a zjevila se jim nahota jejich: a počali sešívati si krytbu na sebe z listí zahrady: tak neposlušen byl Adam Pána svého a byl zváben.

(122) Poté pak vyvolil si jej Pán jeho a popřál sluchu pokání jeho a uvedl jej (na cestu pravou).

(123) Řekl: „Ven s vámi ze zahrady se všemi: budete navzájem sobě nepřáteli! A když přijde vám ode mne vedení, tehdy kdož následovati budou vedení mé, nezbloudí, aniž bude zbědovaný.

(124) A kdo odvrátí se od napomenutí mého, ten bude míti život ztísněný: a předvedeme k sobě jej v den zmrtvýchvstání slepým.“

(125) Řekne: „Pane můj, proč předvedl’s mne k sobě slepým, když před tím byl jsem vidoucím?“

(126) Řekne Bůh: „Jakož přišla ti znamení naše a zapomněl’s je: taktéž dnes zapomenut jseš.“

(127) A takto odměníme každého, kdož přestoupil (meze)a neuvěřil ve znamení Pána svého: a zajisté trest v životě budoucím přísnějším bude a stálejším.

(128) Zdaž nepozorují kolik zahladili jsme před nimi pokolení, v jichž obýváních prochází se nyní? Zajisté v tom znamení jsou rozvážným.

(129) Nebýti slova předem vysloveného Pánem tvým, byl by uskutečnil se již trest jejich: však lhůta jeho, jest předurčená.

(130) Měj strpení s tím, co mluví a vyvyšuj Pána svého ve chvále před východem slunce i před západem jeho a ve chvílích příchodu noci: a na obou koncích dne, abys zalíbil se mu.

(131) A nespočívej dlouho zrakem na tom, čeho dočasně popřáli jsme několika párům z nich — marností života pozemského — abychom na zkoušku postavili je v tom: však úděl daný ti Pánem tvým lepším bude a stálejším.

(132) Nakazuj modlitbu rodině své a vytrvávej v ní. My nežádáme od výživy od tebe, nýbrž my tebe živíme: a k (dobrému) konci dovede bázeň boží.

(133) A říkají: „Nepředvede-li nám znamení od Pána svého, (neuvěříme). Což nepřišel jim jasný důkaz o tom co psáno jest v knihách předešlých?

(134) A kdybychom byli zahladili je trestem před ním, byli by řekli „Pane náš, proč neposlal’s nám proroka, abychom následovati byli mohli znamení tvá dříve, než potupa a pohana nás stihla?“

(135) Rci: „Všichni (pilně) vyčkávejmež konce: vyčkávejte a shledáte, kdo z nás jest na stezce rovné a kdo dobře jest veden!“